You & I are one |FF One Direction cz|

Love is bitch and you girlfriend too

Noelle&Liam...co myslíte? Jen velmi dobří přátelé...nebo něco víc??? :O :D

„Nic s Harrym nemám.“ Namítla jsem a nespokojeně chroupala cereálie, které bez mléka nechutnaly ani zdaleka tak dobře, jako s ním. Bohužel má milovaná maminečka stihla mléko zlikvidovat a jaksi zapomněla říct, že už žádné nemáme. „Proč ne? Je to fešák.“ Povzdechla jsem a odsunula poloprázdnou misku na stranu. Chuť na jídlo už mě přešla. „A nenapadlo tě, že by o mě třeba nemusel mít zájem? Mami on je hvězda a já jsem nikdo! Chce ho každá druhá holka na světě, nevidím důvod, proč by měl mít zájem zrovna o mě.“ Odfrkla jsem si. „Proč? Přeci proto, že jsi jedinečná, krásná a talentovaná.“ Protočila jsem oči. „Krása ani talent není všechno mami. Takových jako já, jsou tisíce. Nech to prosím být.“ Vstala jsem od stolu, zkontrolovala, že mám v kabelce všechno a zamířila ke dveřím. „Jdeš za Harrym?“ Zajímala se mamka. „Ne, jdu za Harrym, Niallem, Zaynem, Liamem a Louisem.“ Opravila jsem ji. „Chtějí pomoct se songem, tak v tom hlavně nic nehledej.“ „Jak chceš. Bav se.“ Zamávala mi a začala uklízet nádobí po snídani, zatímco já vyklouzla z bytu na chodbu.

Vyšla jsem několik schůdků, vedoucích k hlavnímu vchodu do vily a před dveřmi se zarazila. Byl na nich přilepený papír s mým jménem. Zamračila jsem se a nejistě ho strhla.

Jsme na nákupu, do jedenácti budeme doma. Klíče máš pod rohožkou a klavír najdeš u Liama v ložnici. Ps. Chovej se jako doma

Pod rohožkou? Vážně? S úšklebkem jsem zalovila pod koberečkem s nápisem WELCOME a nahmatala svazek klíčů. Odemkla jsem si a vešla do děsivého ticha, které ve vile vládlo. Necítila jsem se tam dobře, proto jsem se v přízemí ani nezdržovala a zamířila rovnou do Liamovi ložnice. Nechápala jsem, proč dali můj klavír zrovna tam, ale více méně mi to bylo jedno. Kabelku se svým sáčkem jsem odhodila na postel a rovnou sedla za klavír. Už několik dní jsem nehrála a chybělo mi to. Jakmile se mé prsty rozběhly po klávesách, svět kolem mě přestal existovat. Bylo to příjemné odreagování, až do příchodu ne zrovna žádané společnosti, která na sebe upozornila hlasitým odkašláním.

Polekaně jsem sebou trhla a klavír vydal nespokojivý, falešný tón, jak jsem prsty zavadila o nesprávné klávesy. Otočila jsem se ke dveřím a setkala se s nepřátelským pohledem Liamovi přítelkyně Sophie. Nevypadla, že by se jí má přítomnost zamlouvala. „Ahoj.“ Falešně se na mě usmála a mě nezbylo nic jiného, než jí úsměv oplatit. „Ahoj.“ Pronesla jsem nejistě. „Co tu děláš?“ Zajímala se Sophie, usadila se na posteli a přehodila nohu přes nohu, prohlížející si mě povýšeným pohledem. Měla jsem z ní husí kůži. „Kluci chtěli pomoct s novým songem, ale teď jsou na nákupu, takže na ně čekám.“ Zamračila se. „A proč v Liamově ložnici?“ Štěkla a přesunula pozornost ke svým umělým nehtům. „Protože je tu můj klavír.“ Objasnila jsem a modlila se, aby kluci dorazili co nejdřív, než mě Sophie uškrtí šátkem, který měla omotaný kolem krku, popravdě bych se tomu ani nedivila, ale nechápala jsem, co proti mně do háje má? „Hm.“ Vstala, pohodila vlasy a odkráčela kamsi do přízemí. Jak milé. Než abych přemýšlela o Sophiině chování, vrátila jsem se raději k hraní. V polovině akustické verze songu od kluků s názvem Happily, mě v hraní vyrušil zvuk hádky, vycházející z přízemí. Chvíli jsem váhala, jestli jít zjistit, co se děje, nebo raději zůstat v ložnici a když už jsem se konečně rozhodla, vydat se dolů, dveře do ložnice se prudce rozlétly do kořán.

 „Jasně! Všechno je to jenom moje chyba! To já trávím každou noc v klubu a dny nakupováním s kamarádkami, místo abych byl s tebou! “ Zakřičel Liam a práskl za sebou dveřmi.  Teprve když se otočil, uvědomil si, že není sám. „Promiň, asi jsem přišla nevhod.“ Pípla jsem a už se natahovala pro svoje věci, ale zarazil mě. „Ne, to je v pohodě. Čekali jsme tě, nikam nechoď.“ Pousmál se. Dle jeho oblečení jsem soudila, že s klukama na nákup nejel. „Byl jsi běhat?“ Hádala jsem. Přikývl a zamířil do koupelny, ale dveře nechal přiotevřené, abych ho slyšela. „Když mám čas, tak si ráno chodím zaběhat. Dobře se u toho přemýšlí.“ Slyšela jsem šumění vody, jak si pustil sprchu. „A poslední dobou je spousta věcí, o kterých potřebuju přemýšlet.“ Svěřil se mi. „To mi povídej.“ Souhlasila jsem. „O čem přemýšlíš?“ Zajímal se a vůbec mu nepřišlo divný, že je ve sprše a povídá si se mnou. No, mě to teda divný přišlo. „Například o věcech, které jsem udělala a lituju jich.“ Zasmál se. „Nemohla bys to trochu konkretizovat?“ Ušklíbla jsem se. „Máš pravdu, nemohla.“ „Proč ne?“ „Protože tě vůbec neznám a nemám ve zvyku vykládat cizím lidem o svých problémech.“ Copak to nebylo jasný? „A když ti o sobě něco prozradím, abychom se líp poznali, pak mi to řekneš?“ Zaúpěla jsem. „Možná.“ „Jmenuju se Liam, je mi dvacet. Mám rád Toy Story a bojím se lžiček.“ Zarazila jsem se. „Bojíš se lžiček?“ Ujišťovala jsem se, že dobře slyším. „Přesně.“ Přikývl a jen s ručníkem okolo pasu si to nakráčel do ložnice. Nadzvedla jsem obočí a nasadila pohled říkající, děláš si legraci, že jo? Sice to byla jeho pokoj, ale tak si tam neměl cpát můj klavír. Všiml si mého výrazu a zašklebil se. „Ou, promiň, nedošlo mi to.“ Mrkl na mě a s hromádkou oblečení zmizel zpátky v koupelně. Během chvilky byl zpátky. „Tak dozvím se, o čem přemýšlíš?“ Rozvalil se na posteli a lehl si na břicho, čelem ke mně. „A proč tě to tak zajímá?“ Nechápala jsem. Pokrčil rameny. „Ani nevím.“ Protočila jsem oči. „A dozvím se já, co dělá můj klavír u tebe v ložnici?“ Ušklíbl se. „Stojí.“ Odpověděl jednoduše. Nijak jsem to nekomentovala, otočila se k Liamovi zády a začala hrát neznámou melodii, typovala jsem, že opět neúmyslně skládám nový song. „Já přemýšlím o budoucnosti. O tom, co jednou bude s One Direction a taky o Sophii.“ S povzdechem jsem přestala hrát a spustila ruce do klína. „Víš, já nejsem psycholog, s tímhle bys ses měl svěřit spíš odborníkovi a ne mě.“ Namítla jsem. „Tobě to vadí?“ Zamračil se. „To ne, jen mám pocit, že s tvými problémy ti asi jen těžko dokážu pomoci.“ Nadzvedl obočí. „Žádal jsem tě snad o pomoc?“ „To ne.“ „Tak vidíš. Jen bych to rád někomu řekl a necítím se na to, probírat Sophii s klukama.“ Přikývla jsem a vstala od klavíru. Usadila jsem na zemi před Liamem a opřela se o okraj postele. „Tak? Kde je problém?“ „Nevím, to je to! Nechápu ji, byli jsme šťastní a pak se něco stalo a najednou je všechno jinak. Nemá na mě čas, nebo ho možná jen nechce mít. Pořád je někde s přáteli a pak si přijde, jakoby mezi námi bylo všechno v pohodě.“ Zamyslela jsem se. „A není?“ Zavrtěl hlavou. „To rozhodně není.“ „Zkusil jsi ji říct, jak to cítíš?“ Odfrkl si. „Sophie na tohle není.“ „Není na co? Na to, vyslechnout si problémy svého přítele?!“ Přikývl. Vlastně jsem se ani moc nedivila, pasovalo to k ní. „Nechápu, jak s ní můžeš chodit.“ Ujelo mi. „Miluju ji.“ Objasnil, jako by to všechno vysvětlovalo. „Láska je svině Liame. Zničí tě, na malý okamžik ti dá všechno a vzápětí ti to sebere a to i s úroky. Je lepší se jí vyhýbat.“ Zamračil se. „Proč to říkáš?“ „Protože je to pravda, vím, o čem mluvím.“ Naše pohledy se na okamžik setkaly a já v jeho očích zahlédla porozumění. „Noell?!“ Domem se rozlehlo Harryho volání. Povzdechla jsem, uhnula před Liamovým pohledem a vyhrabala se na nohy, míříc za Harrym do přízemí.