Selekce ✔️

Kapitola 14

Na letiště jsem se dostala první a vyplašená jako nikdy předtím. Nadšení, které na mě přenesl dav na náměstí, opadlo a čekala mě hrozná zkušenost s prvním letem v mém životě. Měla jsem cestovat s dalšími čtyřmi dívkami, konkurentkami, a nechtěla jsem před nimi panikařit. Proto jsem se ze všech sil snažila držet své nervy pod kontrolou. Už jsem se naučila nazpaměť jména, tváře a kasty všech soutěžících v Selekci. Vzala jsem to jako uklidňující cvičení. Podobně jsem si nastudovala i různé maličkosti a podrobnosti o nich. Nejdřív jsem si vyhledala přátelské obličeje, dívky, se kterými bych mohla trávit čas v paláci. Ještě nikdy jsem neměla skutečnou kamarádku. Jako malá jsem si hrála hlavně s Kennou a Kotou. Máma nás učila doma a zatím jsem pracovala jen s ní. Když se mí starší sourozenci odstěhovali, věnovala jsem se Darsy a Gemmě. A potom také Zaynovi... Jenže se Zaynem jsme nikdy nebyli jenom kamarádi. Jakmile jsem si ho všimla, okamžitě jsem se do něj zamilovala. A on si teď drží za ruku jinou holku. Ještěže jsem byla v letištní hale sama. Před dalšími dívkami bych nezvládla zadržet slzy. Bolelo to. Strašně mě to bolelo. A nic jsem s tím nezmohla. Jak jsem se sem vůbec dostala? Ještě před měsícem jsem měla o všem jasno a najednou jsem nic neznala. Čekal mě nový domov, nová kasta a nový život. To celé kvůli hloupému kusu papíru a jedné fotce. Nejradši bych jen seděla a plakala, truchlila pro všechno, co jsem ztratila.

Zajímalo mě, jestli je právě teď smutná i některá z ostatních soutěžících. Pravděpodobně jsem byla jediná, kdo neoslavoval. Jelikož jsem brzy měla být všem na očích, musela jsem vesele alespoň vypadat. Dodala jsem si odvahy a vzchopila se. Ať mě už čeká cokoli, postavím se tomu čelem. A tak jako jsem za sebou nechala všechno ostatní, rozhodla jsem se, že za sebou nechám i jeho. Palác bude mé útočiště. Jeho jméno už nikdy nevyslovím ani si na něj nevzpomenu. Do toho malého dobrodružství se mnou nesmí - takové jsem si zadala pravidlo. Už nikdy. Sbohem Zayne.

Asi po hodině a půl vešly do haly dvě dívky ve stejných bílých košilích a modrých kalhotách, jako jsem na sobě měla já. Tašky jim nesli jejich průvodci. Obě dívky se usmívaly, a tím se mi potvrdila domněnka o tom, že z celé Selekce jsem v depresi jen já. Musela jsem se tedy držet svého slibu. Vzmužila jsem se a vstala, abych jim potřásla rukou. „Ahoj," pozdravila jsem radostně, „já jsem Elena." „Já vím!" řekla blondýnka s hnědýma očima napravo ode mě. Okamžitě jsem v ní poznala Marlee Tomesovou. Čtvrtou. Mé natažené ruky si ani nevšimla a rovnou mi padla kolem krku. „Jejda!" vydechla jsem. Tohle jsem vážně nečekala. Ačkoli Marlee už podle fotky vypadala jako upřímná a přátelská, máma mi poslední týden vštěpovala do hlavy, že mám ostatní holky brát jako nepřátele. Těmihle svými útočnými myšlenkami mě nakazila, takže jsem na uvítání od děvčat, co se mě chystala zničit kvůli někomu, koho jsem ani nechtěla, čekala nanejvýš slušný pozdrav. Namísto toho přišlo objetí. „Já jsem Marlee a tohle je Ashley." Ano, Ashley Brouillettová, Třetí. Také blondýnka, ale světlejší než Marlee. Měla jasně modré oči, které na jejím něžném obličeji působily velmi jemně. Vedle Marlee vypadala hrozně křehce. Obě pocházely ze severu, nejspíš proto dorazily společně. Ashley na mě malinko zamávala a usmála se, nic víc. Nebyla jsem si jistá, jestli je nesmělá, nebo si nás v duchu měří. Nebo to bylo tím, že se jako Třetí už narodila a věděla, jak se má chovat. „Máš úžasné vlasy!" vychrlila na mě Marlee. „Kéž bych se narodila se zrzavými vlasy! Vypadáš tak energicky. Slyšela jsem, že zrzci jsou hodně prchliví, je to pravda?" Přestože byl ten den pro mě těžký, Marlee mě svou čiperností dokázala rozesmát. „To asi ne. Někdy jsem teda dost výbušná, ale moje sestra je taky zrzka a je to úplný miláček." Nato jsme se začaly celkem nenuceně bavit o tom, co nás dovede rozčílit a co nás naopak zase zklidní. Marlee měla ráda filmy stejně jako já, ačkoli já jsem se k nim dostala jen málokdy.