Selekce ✔️

Kapitola 51

„Jste v pořádku?" Když jsem otevřela oči, stál přede mnou Zayn ve slušivé uniformě. Mluvil velmi formálním tónem a nezdálo se, že by ho útok znepokojoval. Vzdychla jsem.

„Ano, díky." Okamžik jsme jen mlčeli. Mary byla tak vyčerpaná, že mezitím usnula a tlačila Lucy do boku. Ta se nakonec utišila, jen seděla a s jakýmsi úžasem v očích zírala na Zayna.

„To od vás bylo hezké přivést i komorné. Ne každý je tak hodný k lidem, kteří stojí níž," řekl.

„Pro mě rozdíly v kastách nebyly nikdy důležité," pronesla jsem tiše. Malinko se na mě usmál. Lucy se právě nadechovala, jako by se Zayna chystala na něco zeptat, když vtom salónkem zazněl křik. Stráž na druhém konci místnosti zdůrazňovala, abychom se všechny utišily. Zayn odešel, což bylo dobře. Bála jsem se, aby někdo něco nepoznal.

„Vy toho vojáka znáte, slečno?" zašeptala Lucy. Copak je to tolik poznat?

„Trochu. Pocházíme ze stejného kraje."

„Párkrát jsem ho už viděla. Často teď hlídá vaše dveře," poznamenala. Bylo mi jasné, že Zayn byl k mým komorným milý podobně jako ke mně. Nakonec i ony byly Šesté. „Je to krasavec," dodala Lucy. Usmála jsem se a zauvažovala, co jí na to mám říct, jenže strážţ nás opět vyzvala k mlčení. Jakmile se ztlumily i poslední útržky rozhovorů, v salónku nastalo děsivé ticho. Teprve potom to bylo slyšet. Nad našimi hlavami se bojovalo. Ze zvuků střelby a dalších jsem se snažila odvodit, o jakou jde skupinu. Přitom jsem tiskla dívky blíž k sobě, jako bychom se mohly navzájem ochránit před čímkoli, co mělo přijít. Bitva nad námi trvala celé hodiny. Jediný, kdo nás mohl ze strachu alespoň na chvíli vytrhnout, byl Louis, který ochotně obcházel a kontroloval všechny dívky. Když dorazil až k nám do rohu, Vali a Mary právě spaly jako omdlené ze stresu či vyčerpání. Lucy byla vzhůru a občas jsme si spěšně vyměnily pár neslyšných slov, která jsme si odezíraly ze rtů. Hromada lidí, která na mě ležela, Louise donutila k úsměvu. Provinilý pocit ze mě vyprchal a nahradil ho vděk. Byla jsem moc ráda, že je v pořádku. Přidřepl si ke mně a zašeptal mi do ucha.

„Je ti dobře?" zeptal se. Přikývla jsem. Pak se podíval na Lucy a přese mě se k ní naklonil. Nasála jsem jeho vůni. Nevoněl jako nic, co by se dalo onálepkovat. Ani jako skořice, ani jako vanilka, dokonce ani jako ručně vyrobené mýdlo, na které jsem si v mřiku vzpomněla. Louis měl svou vlastní vůni, vycházela z něj celá směsice vonných látek.

„A vám?" zajímal se. Lucy také přikývla. „Jste překvapená, že jste tady dole?" usmál se na ni a povznesl se tak nad případ, který byl jinak nemyslitelný.

„Nejsem, Vaše Výsosti. Tady slečna je schopná všeho." Při těch slovech kývla hlavou ke mně. Louis se zase otočil, a jeho tvář se tak ocitla těsně u mé. Přivedl mě tím do rozpaků. Nemohla jsem se pohnout, protože spící komorné mě držely u země jako přišpendlenou. Navíc nás takhle mohla vidět spousta lidí, včetně Zayna. Naštěstí to trvalo jen krátce, než se princ obrátil zase na Lucy.

„Vím, o čem mluvíte," usmál se. Chvíli se zdálo, že chce ještě něco dodat, ale nejspíš si to rozmyslel a vstal. Honem jsem ho chytila za ruku a zeptala se polohlasem:

„Seveřané, nebo Jižané?"

„Vzpomínáte si na naše fotoportréty?" vydechl. Celá ohromená jsem přitakala. Snaží se tedy vyhnout hrozivé odpovědi. Blíží se k nám a nikdo je nemůže zastavit. Jsou to Jižané, zabijáci. „Nikomu ani slovo." Začala jsem se třást. Louis si svlékl sako a podal mi ho. S vděkem jsem si ho oblékla a nenápadně nasála jeho vůni.

„Louisi zůstaň tu se mnou chvíli a vyprávěj mi něco..."

„Nevím co bych ti, tak mohl vyprávět." Opět si ke mě dřepl, vzal mou ruku a schoval ji mezi své. Cítila jsem se zase, že je vše v pořádku a žádní Jižané na nás neútočí. Vytáhla jsem svou ruku, což Louise překvapilo, ale hned na zpět jsem si s nim propletla prsty. Nejspíš jsem usnula, protože když jsem se vzbudila Louis byl u Fiony.