Selekce ✔️

Kapitola 25

Hotovo. Lépe bych to nenapsala.

Zřejmě to ale nestačilo. Ten večer u mě zaklepal komorník s obálkou od našich a ještě jedním vzkazem. „Vaše sestra neplakala, slečno. Řekla, že koláčky jsou tak dobré, až by plakala, ale doopravdy se tak nestalo. Jeho Výsost se pro vás zastaví zítra kolem páté. Buďte prosím přichystaná."

Netrápilo mě, že jsem prohrála, ale na kalhoty jsem se vážně těšila. Místo nich jsem měla alespoň dopisy. Došlo mi, že je to vlastně poprvé, co jsem se od své rodiny odloučila na víc než jen pár hodin. Na výlety jsme neměli peníze, a jelikož jsem neměla žádné kamarády, nikdy jsem u nikoho ani nepřespala. Kdybych jen mohla dostávat dopisy každý den. Možná to šlo, ale nejspíš by to bylo příliš drahé. Nejdřív jsem si přečetla dopis od táty. Psal hlavně o tom, jak mi to v televizi slušelo a jak je na mě hrdý. Prý jsem ty tři krabice koláčků neměla posílat, protože Darsy jedině rozmazlím. Tři krabice! Ježiši. Pak mi také psal, že je u nás Zayn, protože mu pomáhá s papírováním, tak dal jednu krabici jemu, aby ji donesl domů. Z toho jsem byla trochu rozčarovaná. Na jednu stranu jsem byla ráda, že i Zaynova rodina může ochutnat takovou pochoutku, na druhou jsem si ho ovšem představila, jak se dělí se svou novou přítelkyní. Jak o ni pečuje. Zajímalo mě, jestli na Louisův dar žárlí, nebo je spíš rád, že se zbavil mojí pozornosti. U řádků o Zaynovi jsem se zdržela déle, než bylo nutné. Táta dopis uzavřel tím, že ho těší, že mám kamarádku. Zmínil i to, že s kamarádkami jsem vždycky trochu pokulhávala. Psaní jsem složila a jedním prstem přejela po tátově podpisu z druhé strany. Nikdy dřív jsem si nevšimla, jak legračně se podepisuje. Gemmin dopis byl stručný a rovnou k věci. Stýskalo se ji po mně, měla mě ráda a prosila o další dobroty. To mě rozesmálo. Máma psala zase rozkazovačně. I z papíru jsem cítila uštěpačný tón, kterým mi gratulovala k tomu, že už jsem si získala princovu náklonnost. Komorník Justin jí totiž prozradil, že dárek pro rodinu jsem dostala jenom já. Kromě toho mi vzkazovala - jen tak dál. Jasně, mami. Budu dál princi říkat do tváře, že u mě nemá absolutně žádnou šanci, a budu ho urážet tak často, jak to jen půjde. Skvělý plán. Ještěže jsem si jako poslední nechala dopis od Darsy. Psala naprosto chaoticky. Přiznala, že mi závidí, jak se můžu každý den cpát. Také si stěžovala, že ji teď máma peskuje víc (věděla jsem, jak se cítí), a zbytek byla jen hromada otázek. Je Louis naživo stejně hezký jako v televizi? Co mám zrovna na sobě? Může mě do paláce přijet navštívit? Nemá Louis utajeného bratra, který by si ji jednou vzal? ( Divím se že se na to ptá, když v televizi byl vidět princ Liam, ale ten byl stejně starší než je Darsy. ) Celá rozesmátá jsem si svou sbírku dopisů přitiskla k srdci. Chtěla jsem na ně co nejdřív odpovědět. V paláci musel být i telefon, ale zatím nám o něm nikdo nepověděl. Jenže volat každý den domů by bylo asi přehnané. Kromě toho by mohlo být fajn nechat si ty dopisy na památku. Jako důkaz, že jsem v paláci skutečně byla, až bude po všem.

Po tom, co jsem se dozvěděla, že se rodině daří dobře, jsem si šla lehnout s klidnou myslí. Spala jsem celkem pokojně, jen občas jsem sebou nervózně škubla kvůli nadcházející schůzce s Louisem. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, jen jsem doufala, že o nic nepůjde.

„Můžu vám nabídnout rámě, aby se neřeklo?" zeptal se Louis, když mě druhý den odpoledne vyváděl z mojí komnaty. Trochu váhavě jsem přijala. Komorné mi už oblékly večerní róbu: lehké světle modré šaty.