Selekce ✔️

Kapitola 33

Následující ráno mě při probuzení tížila oční víčka. Zatímco jsem si je mnula, aby mě přestala bolet, vzpomínala jsem na všechno, co jsem Louisovi řekla, a cítila jsem přitom úlevu. Přišlo mi legrační, že zrovna v paláci - ve zlaté kleci - můžu konečně otevřeně mluvit o svých emocích. Louisův slib mě ujistil o tom, že jsem u něj v bezpečí. Celý proces vybírání jedné dívky ze všech soutěžících mohl trvat týdny, nebo dokonce i měsíce. Získala jsem tak čas a místo, které jsem potřebovala. Nebyla jsem si jistá, jestli rozchod se Zaynem vůbec někdy překonám. Kdysi jsem slyšela svou mámu mluvit o tom, že první lásku si už navždycky neseme s sebou. Po takové době daleko od něj bych se ale mohla začít cítit normálně dřív spíš než později. Komorné se mě na opuchlé oči nevyptávaly, jen je zamaskovaly. Nevyzvídaly ani kvůli mým rozcuchaným vlasům, prostě je učesaly. A já jsem jim za to byla vážně vděčná. Nebylo to jako doma, kde každý viděl, že jsem smutná, ale nic s tím nedělal. Na svých komorných jsem poznala, že si o mě dělají starosti, ale místo toho, aby mě vyslýchaly, postaraly se o mě s velkou péčí. Kolem desáté jsem byla přichystaná začít svůj den. Byla sobota, takže nás nečekal žádný program, ale také to byl jediný den, kdy se po nás chtělo, abychom všechny zůstávaly v Dámském salónu.

O sobotách přijížděli do paláce hosté a my jsme měly být připravené pro případ, že by se s námi chtěli setkat. Nebyla jsem z toho zrovna nadšená, ale aspoň jsem si mohla poprvé obléknout své nové džíny. Ještě nikdy předtím se mi nestalo, aby mi kalhoty tak dokonale sedly. Doufala jsem, že když jsme s Louisem zadobře, nechá mi je, až budu odjíždět. Pomalu jsem sešla schody, stále trochu unavená z předešlé noci. Než jsem vstoupila do Dámského salónu, už do chodby se ke mně doneslo vzrušené šuškání. Když jsem vešla dovnitř, Marlee mě popadla za ruku a odtáhla ke dvěma židlím v rohu místnosti.

„No konečně! Čekám na tebe," řekla.

„Promiň, Marlee, včera jsem si šla lehnout pozdě a dneska ráno jsem zaspala." Zdálo se, že postřehla smutek, který mi v hlase zbyl, ale ohleduplně se radši zaměřila na moje džíny.

„Ty jsou fantastické."

„To teda jo. Jsou pohodlnější než cokoli, co jsem na sobě kdy měla," pronesla jsem o něco veseleji. Rozhodla jsem se vrátit ke starému pravidlu: Zayn do paláce nepatří. Zahnala jsem veškeré myšlenky na něj a soustředila se jen na svou druhou nejoblíbenější osobu v královském sídle.

„Nezlob se, že jsi na mě musela čekat. O čem jsi chtěla mluvit?" Marlee na okamžik zaváhala, a jak jsme si sedaly, kousla se do rtu. Nejspíš měla nějaké tajemství, protože nám našla místo daleko od ostatních.

„Vlastně teď, když na to myslím, napadá mě, že bych ti to asi neměla říkat. Někdy zapomínám, že jsme soupeřky." Aha. Její tajemství se týkalo Louise. Tak to jsem na něj byla skutečně zvědavá.

„Marlee, já vím, jak ti je. Já tě taky beru jako kamarádku a nechce se mi na tebe myslet jako na nepřítele, chápeš?"

„No jo. Jsi tak milá, Elen. A lidi tě zbožňují. Podle mě vyhraješ pravděpodobně ty..." Ta představa ji očividně trochu mrzela. Měla jsem co dělat, abych se nezašklebila nebo se nerozesmála.

„Marlee, můžu ti svěřit tajemství?" navrhla jsem s hlasem naplněným upřímností. Doufala jsem, že mi uvěří.

„Jistě. Cokoli."

„Netuším, kdo to nakonec vyhraje, a může to být opravdu kdokoli v tomhle salónu. Každá si tady nejspíš myslí, že to bude právě ona. Pokud to nebudu já, přála bych si, abys to byla ty. Chováš se laskavě a spravedlivě. Podle mě bys byla skvělá princezna, vážně." Takhle jsem jí řekla téměř celou pravdu.

„A ty jsi zase chytrá a moc hezká," zašeptala. „Taky bys byla skvělá." Naznačila jsem jí hlavou úklonu. Bylo milé, že si to o mně myslí, jenže podobné komplimenty mě uváděly do rozpaků. Máma, Darsy i Mary... tolik lidí mi už řeklo, že bych byla dobrá princezna. Copak jsem své nedostatky viděla jako jediná? Nebyla jsem kultivovaná, neuměla jsem si udělat ve věcech pořádek. Byla jsem sobecká, měla příšernou povahu a nelíbilo se mi vystupovat na veřejnosti.

Nebyla jsem odvážná a pro práci princezny potřebujete velkou odvahu. Protože o to šlo. Ne o pouhé manželství, ale o pozici.

„Spousta holek mi tu přijde lepších, než jsem já," přiznala Marlee.

„Každá má nějaké plus, které jí přede mnou dává náskok."

„To je právě ono, Marlee. V téhle místnosti máme všechny něco zvláštního, ale kdoví, co přesně hledá Louis?" Marlee potřásla hlavou.

„Proto nemá cenu dělat si starosti. Můžeš mi říct, cokoli tě napadne. Já si tvoje tajemství nechám pro sebe. Fandím jen tobě, a jestli chceš, ty můžeš zase fandit mně. Je hezké mít tady nějaké přátele." Usmála se, pak se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá.

„Byla jsem s Louisem na schůzce," pošeptala mi.

„Vážně?" užasla jsem. Nemohla jsem své nadšení udržet pod pokličkou. Zajímalo mě, jestli se Louis v její společnosti dokázal trochu uvolnit. Také jsem chtěla vědět, jestli na něj Marlee udělala dojem.

„Poslal mi po komorných vzkaz, že by se se mnou chtěl vidět ve čtvrtek." Zatímco Marlee vyprávěla, s úsměvem jsem si vzpomněla, jak jsme se s Louisem den předtím domluvili, že podobné formality vypustíme.

„Samozřejmě jsem odpověděla, že ano. Jak bych ho mohla odmítnout? Přišel si pro mě a pak jsme se procházeli v paláci. Mluvili jsme o filmech a vyšlo najevo, že se nám líbí kupa stejných. Tak jsme sešli až dolů, do suterénu. Věděla jsi, že tam mají kino?"

„Ne." Nikdy jsem v žádném kině ani nebyla a těšila jsem se, až mi ho popíše.

„Je úžasné! Jsou tam široká křesla, co se dají sklopit, a můžeš si dát dokonce popcorn, mají tam na něj přístroj. Louis si k němu stoupl a sám nám udělal jednu várku! Bylo to tak hezké, Elen. Napoprvé celou várku spálil, protože špatně odměřil olej. Musel zavolat služebnou, aby to uklidila, a pak to zkusil znovu." Zakoulela jsem očima. Ježiši, ty jsi tak neohrabaný, Louisi!

Ještěže Marlee to připadalo roztomilé. „Pak jsme teda koukali na film, a když došlo na romantický závěr, vzal mě za ruku! Myslela jsem, že omdlím. Při té procházce jsem do něj sice byla zavěšená, jenže to je celkem normální. V promítacím sále se mě ale dotkl..." vzdychla a bezvládně se opřela do židle. Nahlas jsem se zahihňala. Byla zamilovaná až po uši. Ano, ano, ano!

„Nemůžu se dočkat, až za mnou zase přijde. Je tak krásný, nemyslíš?" zeptala se. Na okamžik jsem se zarazila.

„Jo, je celkem hezký." „Ale no tak! Musela sis přece všimnout těch jeho očí a jeho hlasu..."

„Pokud se ovšem nesměje!" Při vzpomínce na Louisův smích jsem se zazubila. Smál se roztomile, ale divně. Pokaždé přitom nejdřív krátce vydechoval ústy a pak se trhavě nadechoval nosem, jako by šlo o dva různé typy smíchu.

„Jo, fajn, směje se vážně legračně, ale je to miloučké."

„Jasně, pokud se ti líbí poslouchat astmatický záchvat pokaždé, když řekneš nějaký vtip."

Marlee se neudržela a smíchy se zlomila v pase. „Dobře, dobře," nadechla se, jakmile se zase napřímila.

„Něco se ti na něm ale přece musí líbit." Asi dvakrát nebo třikrát jsem otevřela pusu, ale hned jsem ji zase zavřela. Měla jsem na jazyku další vtipy na princovo konto, nechtěla jsem ho ovšem před Marlee moc shazovat. Tak jsem zauvažovala. Co se mi na Louisovi líbí?

-1232 slov