Selekce ✔️

Kapitola 31

Večeře mě zklamala. Musela jsem komorným připomenout, aby mi příště připravily volnější šaty, jinak jsem se nemohla pořádně najíst. Všechny tři už na mě čekaly v komnatě, ale když mi chtěly pomoct se svlékáním, vysvětlila jsem jim, že si potřebuju róbu ještě chvíli nechat na sobě. Vali se dovtípila jako první. Pochopila, že se má stavit Louis, protože obvykle jsem se nemohla dočkat, až z úzkých šatů vyklouznu.

 „Přejete si, abychom dnes v noci zůstaly déle? Žádný problém," ujistila mě Mary a její hlas prozradil, jak moc v to doufá. Jenže po první Louisově návštěvě u mě v komnatě jsem se rozhodla, že nejlepší bude, když je pošlu co nejdřív pryč. Kromě toho jsem nechtěla, aby na mě do jeho příchodu jen tak koukaly.

 „Ne, ne. Jen běžte. Kdybych měla později problém se svlékáním, tak na vás zazvoním." Zdráhavě opustily komnatu a nechaly mě samotnou. Netušila jsem, kdy má Louis přijít, ale nechtělo se mi dávat do čtení, pokud bych pak musela zase přestat, ani si sednout ke klavíru, pokud bych od něj musela zase hned vyskočit. Nakonec jsem se jen posadila na postel a čekala. Přitom jsem nechala volně proudit své myšlenky. Uvažovala jsem o Marlee a o tom, jak je laskavá. Došlo mi, že až na několik drobností toho o ní vím strašně málo. Přesto jsem jí důvěřovala a její chování ke mně mi nepřišlo hrané. Potom se mi vybavily dívky, které naopak hlavně předstíraly. Zajímalo mě, jestli to Louis dokáže poznat. Zdálo se, že jeho zkušenosti s ženami jsou zároveň veliké i malé. Choval se jako pravý džentlmen, ale jakmile se k ženě dostal blíž, začal být docela neohrabaný. Jako by věděl, jak jednat s dámou, ale netušil, co dělat na rande. Naprostý opak Zayna. 

Zayn. Jeho jméno, jeho obličej a vzpomínka na něj mě přistihly natolik nepřipravenou, že jsem to musela rozdýchat. Zayn. Co asi právě dělá? U nás doma se blížil zákaz vycházení. Zayn byl nejspíš ještě v práci, pokud tedy nějakou ten den měl. Možná byl venku s Brennou, nebo s někým, s kým se po našem rozchodu rozhodl trávit čas. Jedna moje část toužila vědět... Jiná moje část na to chtěla okamžitě přestat myslet. Podívala jsem se na skleněnou nádobu na nočním stolku. Jak jsem ji zvedla, její dno obkroužila zbylá pence, úplně osamocená. „Já taky," zašeptala jsem. „Já taky." Byla hloupost, že jsem si ji nechala? Všechno ostatní jsem mu vrátila, tak proč ne tenhle penízek? Má to být snad jediná památka na to, co jsem opustila? Jednou tu penci ve sklenici ukážu své dceři a budu jí vyprávět o své první lásce. O té, o které nikdo nevěděl. Déle jsem se svými starostmi zabývat nemohla, protože se ozvalo Louisovo rozhodné zaklepání na dveře. Nešla jsem mu normálně otevřít – přímo jsem běžela, aniž bych chápala proč. Máchnutím jsem otevřela dokořán a na prahu objevila udiveného Louise.

 „Kde jsou probůh tvoje komorné?" zeptal se a přitom nahlédl do komnaty. 

„Pryč. Dala jsem jim volno hned po večeři." 

„To děláš každý den?" 

„To určitě. Jako bych se z těchhle šatů dokázala vysoukat sama, pěkně děkuju." Louis nadzvedl obočí a usmál se. Zrudla jsem. Nic jsem tím nenaznačovala. 

„Něco na sebe hoď, venku je chladno." Když jsme spolu procházeli chodbou, byla jsem ještě trochu ztracená ve svých myšlenkách a Louis nebyl zrovna mistr v zahajování konverzace. Přesto jsem se do něj téměř okamžitě zavěsila. Těšilo mě, že je to mezi námi tak neformální.

„Jestli od sebe budeš komorné neustále odhánět, budu ti muset postavit před komnatu stráž," řekl. 

„To ne! Nemám ráda, když mě někdo kontroluje." Louis se rozesmál. 

„Ani bys o ní nevěděla, stála by venku před dveřmi." 

„Ale věděla," odporovala jsem. „Cítila bych její přítomnost." Princ si schválně přehnaně povzdychl. Byla jsem do toho našeho pošťuchování tak zabraná, že Celesty, Emmicy a Tiny jsem si všimla, teprve až když došly téměř k nám. Jak se chystaly projít kolem nás do svých komnat, vzrušeně si šeptaly.