Láska je sestrou smrti III. ✔

|DVĚ SESTRY|

/1.9. 2015/

Iris Blacková se snažila zadržet dech a pokoušela se, aby její manévr nevyvolal moc pozornosti. Za normálních okolností by nic takového nepodnikala, ale cítila, že v tuto situaci jde všechna morálka a všechna pravidla pryč ze stolu.

A ona byla primuska, takže si to ve své hlavě odůvodnila tak, že vlastně ani žádná pravidla neporušuje. Zkrátka se starala o svou sestru, což znamenalo, že všechna pravidla neměla žádnou váhu.

Madeline Blacková pořád nevěřila tomu, že se opravdu nachází v Bradavicích. V těch Bradavicích, o kterých toho tolik slyšela a o kterých tolik snila. Měla pocit, že dneska neusne. Jak by taky mohla. Celý hrad a jeho okolí na ni čekalo. Komu by se chtělo jen ta spát a neprozkoumat všechny ty krásy, které Bradavice nabízí.

Proto si zblízka prohlížela nástěnku a všechnu tu výzdobu, kterou Zmijozelská společenská místnost nabízela. Kombinace zelené a stříbrné se jí velmi zamlouvala. Najednou jí ovšem někdo položil dlaň na rameno a Maddy skoro až nadskočila.

,,Iris!" vykřikla na půl nadšeně a na půl nechápavě. ,,Co ty tady děláš?"

,,Mám hlídku," pokrčila rameny, ,,a tak mě napadlo, že se na tebe přijdu podívat."

,,A jak to, že si tady? Vždyť nechodíš do Zmijozelu," nechápala černovláska a její starší sestra mávla rukou.

,,Od čeho jsem primus," odpověděla jí jasně a Madeline jí konečně obejmula. ,,Tak jak se cítíš po ceremoniálu?"

,,Jo, celkem fajn," pokývala hlavou dívka s tmavou pletí. ,,Už jsem si našla kamaráda, Lea Notta."

,,Sestřičko, hned kluka, jo?" zašvitořila havraspráská dívka a její mladší sestra po ní střelila vražedný pohled. ,,Dobře, nic neříkám. Už si napsala mámě?"

,,Chystám se na to," pověděla jí Madeline, ,,ale teď se kochám touhle nádherou."

,,Neboj, seš tu teprve první den," mávla nad tím rukou a následně si povzdechla. ,,To mě už čeká jen poslední rok."

,,Nemyslíš, že je mámě smutno?" nadhodila starostlivě mladší sestra Blacková. ,,Když si odjela poprvé ty, byla hodně smutná, ale teď když nemá ani jednu-"

,,Neboj, Madds," pokoušela se jí uklidnit. ,,Možná si dá sklenku vína, možná obvolá všechny Weasleyovi, ale zvládne to. Spíš se chci zeptat já tebe, jsi v pohodě s tím, že nepřijel Dean na to nádraží?"

,,My ho přece nepotřebujeme, ne?" usmála se, protože nechtěla, aby si dělala starosti.

,,Samozřejmě, že ne," ujistila ji Iris, ,,ale mě by to mrzelo, kdybych byla na tvém místě a viděla, že přišel Blaise, ale Dean ne."

,,S našima tátínkama to nikdy nebylo jednoduché," připustila Madeline, ,,ale upřímně je jeden horší než druhý. Blaise se nás kupuje a Dean si nás pro změnu radši nevšímá."

,,Mamka má příšerný vkus na chlapy," shrnula to Iris pobaveně, ,,doufám, že my dvě to nezdědíme."

,,Měla bys jít," pobídla ji, ,,zítra máš zápis seminářů, tak ať si tam včas."

,,Neboj, trapas ti neudělám," prokoukla její úmysly a Madeline se rozesmála.

,,Tím si právě nejsem jistá," zazubila se mladší sestřička.

,,Hej, ty!" okřikla ji na oko uraženě. ,,Že já tvýmu Zmijozelu srazím body!"

°°°

Vivian Zabini seděla ve své zimní zahradě, seděla ve svém pohodlném lehátku s saténovém županu, v pravé ruce držela číši červeného vína a hleděla na hvězdy. Fascinovalo jí to a milovala to. Jen sledovala si svítivé hvězdičky a pokoušela se v nich najít jakýsi smysl.

Zaslechla cinkání klíčů, ale nijak se nenechala rušit. Čekala, až osoba vstoupí do zimní zahrady a uvede se sama. Jednalo se o jejího syna, Blaise Zabiniho, který se posadil do proutěného křesla kousek od ní.

,,Jdeš nějak pozdě, ne?" vytkla mu Vivian a mávla hůlkou tak, aby se lehátko změnilo spíše v křeslo a ona mohla na svého syna vidět. ,,Zdržel jsi se v práci?"

,,Ano, řešil jsem ještě jisté záležitosti ohledně jednoho případu," pokýval hlavou Blaise a pohlédl na hvězdy. Nechtěl se se svou matkou nijak více vybavovat, zato ona na celou věc hleděla jinak.

,,Viděl si ještě Iris?" zajímalo jeho matku a muž s snědou pletí se zamyslel. Má lhát nebo říct pravdu? Má ze sebe udělat otce, co nemá kontrolu nad vlastní dcerou? Nebo přiznat pravdu, že nad výchovou už nemá žádné slovo.

,,Viděl," odpověděl po chvíli a pohlédl ji do očí tak, aby ta lež vypadala, co nejvíce přesvědčivě. ,,Mám tě od ní pozdravovat."

,,To je milé," pousmála se žena, i když tak trochu tušila, že tohle její syn lehce přikrášlil. ,,Doufám, že si ji pokáral, aby svědomitě a pečlivě ukončila ročník."

,,Ano, zmínil jsem se," zalhal Blaise, ,,ale je to její život, matko, do kterého my dva pravděpodobně nebudeme mít přístup, jestli jí ho neustále budeme chtít řídit."

,,Někdo nad ní musí mít pevnou ruku, když Irisina matka neustále pendluje mezi soudem, tebou a tím druhým klukem, se kterým má tu druhou," pokrčila nenávistně rameny. ,,Kdyby nebylo mě, z té holky by vyrostl nějaký chuligán, co si bude žít nějakým bohémským životem."

Měl chuť odseknout. Cítil ta nenávistná slova na špičce svého jazyka a měl pocit, že jakmile svá ústa otevře, všechna na slova vyjdou ven. Měl chuť na svou matku vychrstnout to její luxusní víno a neměl žaludek na to, aby s ní souhlasil. To prostě nedokázal.

,,Nesouhlasíš snad?" zeptala se Vivian a on vztyčil hlavu. Narovnal se a zhluboka se nadechl.

,,Nesouhlasím," vypadlo z něj a přišlo mu to jako to nejslušnější, co jí mohl říct. Reakce Vivian Zabiniové byla doslova k nezaplacení a on se načapal, jak si to užíval. ,,Iris byla vychovaná nejlépe, jak mohla. Je to nejlepší studentka svého ročníku, je to primuska a oblíbenec u všech učitelů. A to není tvoje zásluha, matko. To je zásluha Thalii a Iris samotné."

,,Jak se opovažuješ připsat zásluhy té rozlétané soudkyni?" vytřeštila oči černovlasá žena.

,,Pochopil bych tyhle řeči od hodně lidí, ale od tebe ne," procedil Blaise mezi zuby. ,,Také si mě vychovávala jako svobodná matka a každou chvíli jsme tu měli jiného chlapa."

,,To přeci nemůžeš srovnávat," vykřikla dotčeně Vivian. ,,Tohle jsou úplně jiné odlišné příběhy!"

Blaise se zvedl z proutěného křesla a pohlédl jí hluboko do očí. ,,A díky téhle lži dokážeš usnout?"