Láska je sestrou smrti III. ✔

|WILLIAM O'BRIEN|

/18.3. 2016/

,,Dobré ráno, jsem William O'Brien," představil se mladý diplomat, který se velmi brzo vypracoval na ministerstvu v New Orleans. Měl na sobě perfektně padnoucí černé sáčko s černou černou kravatou, pod kterými se nacházela vyžehlená bílá košile. Iris napadlo, kdo mu je žehlí. Manželka? Matinka? Snoubenka? Nebo on sám?

Na tváři mu zasvítil sebevědomý úsměv, kterému dodávalo přitažlivosti lehké tmavé strniště. Díky němu nevypadal jako nějaký dvacetiletý student, co bydlí u rodičů a má na stěně Justina Biebera, ale jako fešný třicátník. Dále jej charakterizovaly tmavě hnědé oči, připomínající tmavý zralý smrk. Své hnědé vlasy - korespondující s očima - měl precizně srovnané.

,,Dobré, jsem Iris Blacková, moc mě těší," pousmála se na Williama a potřásla si s ním. ,,Slyšela jsem o vás skvělých mnoho věcí."

,,Zvláštní, protože o mně kolují jen samé špatnosti," zavtipkoval temně, čemuž se Iris zasmála. ,,Každopádně potěšení je na mé straně. Určitě jsi - chci říct - jste velmi talentovaní a půvabní."

Iris vycítila, že doporučení bude velmi dobré a pustila jeho ruku. William se tedy obrátil na Killiana a též mu potřásl rukou. ,,Killian Flint, těší mě."

Blonďatý Brit zapřel všechny výtky k Williamově osobě, které mu přišly na mysl a snažil se vypadat poslušně. Posadil se na gauč vedle Iris naproti gauči, kde se uvelebil William. Ten si nalil ze džbánu ledový zelený čaj a nabídl také svým stážistům.

,,Dáte si?" pobídl je. ,,Jste oba z Británie, kde se čaj dává i kojencům, tak mě napadlo, že se díky němu budete cítit jako doma. Avšak řekněte vy, zda máte rádi jiný."

,,Zelený je skvělý," vyhrkla ihned Iris, která se chtěla zavděčit.

,,Můj oblíbený Masala Chai s mlékem asi mít nebudete, takže zvládnu i zelený," okomentoval patřičně Killian a Iris ho nenápadně kopla.

,,Zelený je skvělý," zopakovala ještě jednou a hodila po Killianovi vražedný pohled.

,,No, takže," ukončil diskuzi o čaji. ,,Četl jsem vaše posudky napsané učiteli z Bradavic. Nevím, zda vás přechvalovali," pohlédl směrem k blonďákovi, ,,ale vypadáte jako úžasný materiál. Ambiciózní, inteligentní, společenští mileniálové, kteří sem přišli pro zkušenosti a možná i pracovní místo."

Killian ho pozoroval a snažil se pochopit jeho osobnost pomocí sledování řeči jeho těla. Leccos se z toho dalo vyvodit. Byl to jasný Američan. Život je super, tenhle den je super, já jsem super, ty jsi super a hlavně, Amerika je super. Můžeš být čím chceš, stačí tomu věřit. Znal tyhle Američany a od první chvíle cítil pokrytectví a faleš.

Na rozdíl od Iris. Ta byla z Williama nadšená. Podle ní měl skvělý přístup k životu. Jeho kancelář byla prosklená, proto v ní bylo hodně světla. Pil osvěžující zelený čaj. Měl úsměv na tváři a pohodlná křesla. Proto se těšila na celou stáž, protože očekávala, že bude maximálně v pohodě.

°°°

,,Tak to by pro dopoledne stačilo," vydechl vyřízeně William O'Brien, vedoucí celé stáže. ,,Co takhle zajít do centra něco zakousnout? Určitě to tu ještě neznáte a nerad bych, aby se Iris zapletla do nějaké temné uličky."

Killian se pro sebe zašklebil, zatímco si skládal potřebné papíry. ,,Myslím, že budeme v po-"

,,Prohlídku města od místního oba uvítáme," přehlušila Killianův hlas a William se pousmál.

,,Výborně, znám jedno super místo, kde se nají opravdu každý," prohlásil sebevědomě William a Killian měl chuť ho prohodit oknem. Je to jeden z těch ,,učitelů'', kteří se pokusí svést svou ,,studentku''? Nelíbilo se mu, jak se ten nadutý Američan motal okolo Iris.

Rozuměl tomu, co se mu na ní líbilo. Jasně, byla to z poloviny černoška, měla šmrnc. Uměla si otevřít pusu, když chtěla, ale zároveň dokázala být tou nevinnou květinkou, kterou všichni Williamové žerou. Byla sakra chytrá, ale ne naučeně chytrá.

°°°

Harold de la Vito zamžoural ještě jednou, aby se ujistil, že se jedná opravdu o ni. Jisté rysy zůstaly stejné, hlavně její ledově modré oči. Neznal nikoho na světě, kdo by takové měl. Dveře od jeho chatrče se otevřely, což se nestalo skoro třicet pět let.

,,Pane de la Vito, dlouho jsme se neviděli," ušklíbl se plešatý černoch Kingsley Pastorek. ,,Pravděpodobně si mě nepamatujete, bylo mi něco málo přes dvacet, když jsem osobně byl u vašeho přesunutí na tento ostrov."

,,Pastorek," zachraptěl Harold a sám byl přesvědčený, že mluví. ,,Ty být.. ty si byl.. pracovat... na ministerstvu."

,,Možná nepoznáváš svou manželku," poukázal na Sybil de la Vito, která z nedostatku svých potřeb za ta léta zchátrala. Ještě na konci války vypadala na krásných čtyřicet, ale dnes měla vytahanou kůži, spoustu vrásek a kruhy pod očima.

,,Au revoir," zamumlala Sybil a opatrně zvedla oči. Přes čtyřicet let ho neviděla a tak moc ho nenáviděla. Stále byl za jedno s Pánem Zla, i když zavraždil jejich děti. Taková zrada se těžko odpouští a Pastorek to společně s ministerstvem věděl.

,,Sybil," vydechl nevěřícně. Nemohl od ní odlepit oči. Možná to bylo tím, že tak dlouho neviděl živého člověka, ale prostě nemohl. Čtyřicet let je sakra dlouhá doba a on za tu dobu zapomněl, jak vypadá. Zprvu si vybavoval obličej, ale ten byl den ode dne rozmazanější. ,,Já nevěřit tomu, že ještě ty naživu."

,,Mluví trochu lámavě," podotkl Pastorek. ,,To se rozmluví, Sybil, pokud teda spolu budete mluvit."

,,Já nevěřím zase tomu, že je ministerstvo takhle vychcané," ulevila si Sybil a Pastorek se zamračil.

,,Kvůli vám oběma zemřelo hodně lidí," prohlásil. ,,Opravdu hodně. Je vlastně poetické, že oba zůstanete spolu tady - na Ostrovech Neštěstí."