Po týdnech nevysvětlitelných vražd je zlověstný neznámý vrah stále na vzestupu. Po několika málo důkazech, které se našly, přežil jeden mladý kluk a statečně vypráví svůj příběh.
"Měl jsem zlý sen a probudil jsem se uprostřed noci," říká chlapec. "Koukl jsem k oknu, které bylo z nějakého důvodu otevřené, ikdyž si jasně pamatuji, že jsem ho před spaním zavřel. Vstal jsem a znovu jsem ho zavřel. Poté jsem prostě zalezl pod peřinu a snažil se usnout. Začal se mi vnucovat takový divný pocit, jakoby mě někdo sledoval. Vzhlédl jsem a málem jsem vyskočil z postele. Tam, v malém paprsku světla, který procházel mezi záclonami, byl pár dvou očí. Nebyly to normální oči. Byly tmavé, zlověstné a černě olemované a... to mě prostě vyděsilo. Poté jsem zahlédl jeho pusu. Dlouhý, strašlivý úsměv, ze kterého se mi zježily všechny chlupy na těle. Postava tam stála, dívala se na mě. Nakonec po chvíli, která se zdála být celou věčností, řekl jednoduchou větu. Řekl to hlasem šílence.
Řekl "Jdi spát." Vykřikl jsem a to ho proti mně poslalo. Vytáhl nůž a zamířil mi s ním přímo na srdce. Vyskočil na mou postel a začal se mnou bojovat. Snažil jsem se ho kopnout, praštit, mlátil jsem kolem sebe, jen abych ho od sebe dostal. Najednou vpadl do pokoje můj táta. Muž po něm hodil nůž a zasáhl jeho rameno. Pravděpodobně by ho i zabil, kdyby sousedé nezavolali policii.
Zastavili před domem a okamžitě se k němu rozběhli. Muž se otočil a proběhl chodbou. Zaslechl jsem zvuk tříštícího se skla. Vyšel jsem z pokoje a okno, ze kterého bylo vidět na zahradu, bylo rozbité. Vykoukl jsem z něj a viděl jsem toho muže mizet v dálce. Řeknu vám jen jedno, nikdy nezapomenu ten obličej. Ty chladné, zlé oči a psychopatický úsměv. To nikdy nezmizí z mé hlavy."
Policie stále pracuje na vzhledu tohoto muže. Jestli někdy uvidíte někoho, kdo by odpovídal popisu v příběhu, okamžitě zavolejte na nejbližší policejní stanici.
Jeff a jeho rodina se právě přestěhovali do nového domu. Jeho otec dostal povýšení v práci, a tak si řekli, že by bylo lepší žít v jedné z těch "lepších" čtvrtí. Jeff a jeho bratr Liu si nemohli na nic stěžovat. Nový, lepší dům. Co by se nedalo milovat? Když vybalovali, přišla k nim jejich nová sousedka.
"Ahoj," řekla. "Jsem Barbara. Bydlím tady přes ulici. No... chtěla jsem představit sebe a svého syna." Otočila se a zavolala na něj. "Billy, to jsou naši noví sousedé." Billy pozdravil a šel si znovu hrát na dvorek.
"No," řekla Jeffova matka. "Já jsem Margaret a tohle je můj manžel Peter a moji dva synové Jeff a Liu." Každý z nich se představil, a pak je Barbara pozvala na narozeninovou oslavu svého syna. Jeff a Liu už chtěli říct, že odmítají, když to však před nimi stihla jejich matka přijmout. Když Jeff a jeho rodina dovybalili, šel Jeff za svou matkou.
"Mami, proč jsi přijmula pozvánku na narozeninovou oslavu nějakého děcka? Už nejsem škvrně..."
"Jeffe," řekla matka. "Právě jsme se přistěhovali. Měli bychom ukázat, že chceme se sousedy trávit čas. Na tu oslavu půjdeme a konec." Jeff chtěl něco namítnout, ale přestal, když si uvědomil, že to stejně nemá cenu. Kdykoli jeho máma něco řekla, myslela to vážně. Šel do svého pokoje a svalil se na postel. Ležel tam a koukal do stropu, když ho náhle přepadl takový divný pocit. Ani ne bolest, ale... prostě divný pocit. Jen to přešel mávnutím ruky. Slyšel svou mamku, jak mu říká, aby si ještě došel pro nějaké věci, a tak tedy vstal a došel si pro ně.
Další den sešel Jeff dolů po schodech, aby si vzal snídani a nachystal se do školy. Jak tam tak seděl a jedl svou snídani, opět dostal ten pocit. Tentokrát to bylo silnější. Trochu ho to zabolelo, ale opět to přešel. Když Jeff a Liu dojedli snídani, šli dolů k autobusové zastávce. Seděli tam a čekali na autobus, a pak přes ně skočil nějaký kluk na skateboardu, jen několik centimetrů od jejich hlav. Oba uskočili překvapením. ''Hej... co to k čertu je?''
