Tohle je 14 letý Helen. Jeho černé kruhy pod očima působí dojmem, jako by se už dlouho pořádně nevyspal. Nestaral se o jeho rozcuchané černé vlasy, vzhledem k tomu že se strašně nerad zdržoval sám se sebou - je to zbytečné.
Seděl v zadní části třídy, vedle okna; vždy tam v tichosti seděl a kreslil si, bylo to pro něj vším podstatným. Nerad se socializoval, což z něj dělalo samotáře.
Byla tu jedna osoba, která po škole byla opět sražena k zemi. Byl to Tom, který byl neustálou obětí šikany - ne snad proto že by se už předtím nesnažil s tím něco udělat, bylo to prostě tím že ho lidé kolem neměli rádi. Stávalo se to často, ale Helen si na to zvykl. Přesto že se cítil špatně kvůli Tomovi, nechtěl do toho zasahovat, bylo to nepříjemné.
Během přestávky, Judy řekla že jí chybí hodinky, přičemž se je pokoušela najít. Helen se ani nesnažil jí pomoct hledat, vzhledem k tomu že mu do toho vůbec nic nebylo. Náhle někdo zahlédl se něco blýsknout v Helenově tašce.
,,Co to je?" Zeptal se Ban a sáhl do jeho tašky, ze které vytáhl hodinky vykládané falešnými diamanty. Helena velmi překvapilo co uviděl, nebyl si totiž vůbec vědom jak se ty hodinky dostaly do jeho batohu.
,,Ah, to jsou mé hodinky!" Judy dostala od Bana zpět hodinky po této situaci. Oba dva se na Helena podivně dívali.
,,Já to nebyl." Řekl Helen aniž by jen o kousek zvedl hlavu od notebooku do kterého si maloval.
,,Jo jasně." Řekla Judy a vyšla ze třídy, Ban jí následoval.
Následujícího dne, jako obvykle, Helen seděl vzadu v lavici a kreslil si. Cítil že atmosféra kolem něj není tak úplně správná; lidé si o něm začali šeptat a někteří ho nazývali "zlodějem". Neobtěžoval se cokoli vysvětlit, věděl že by to beztak bylo zbytečné.
Jak plynul čas, Helen se stal novou obětí šikany - vše co teď udělal bylo zveličováno. Nelíbilo se mu to, ale nevzdoroval. Uzavíral city do svého srdce a zůstával tichý.
Až do jednoho dne, kdy Ban přišel k jeho lavici a sebral mu blok s nedokončenou kresbou. ,,Vždycky si tu čmáráš tyhle nesmysly." Řekl Ban jak z bloku vytrhal několik stránek s obrázky, které rozcupoval na kousky, čekající na Helenovu reakci. To už bylo přes čáru, všechny ty pocity které v sobě zadržoval vyplavaly na povrch. Praštil Bana přímo do obličeje a začal se s ním bít. Helen ale nebyl nijak silný, proto byl v momentě zmlácený. Ostatní studenti se na bitku přišli podívat, ale nezastavili to; někteří ho dokonce uhodili do obličeje či břicha.
Hned co zazvonilo, všichni přestali dělat co doposud dělali a šli se posadit na svá místa než přijde učitel. Helen se vrátil na své místo jako by se nic nestalo. Učitel přišel do třídy chvilku poté.
,,Bože můj, Otisi (Helen), co se ti proboha stalo?!" Helen měl spoustu viditelných modřin kterých si učitelka všimla hned co vešla do třídy. Všichni se na něj otočili, čekající na jeho odpověď mezitím co ho probodávali vražedným pohledem.
,,Spadl jsem ze schodů, paní učitelko." Řekl a zároveň s tím zmizely i nevraživé pohledy.
Poté co se vrátil ze školy domů, rodiče se ho také ptali co se mu stalo, Helen ale zopakoval tu stejnou odpověď. Modrá bunda kterou měl na sobě zakrývala víc modřin než bylo jen na jeho obličeji. Jeho rodiče tomu bez váhání uvěřili. Obvykle když se ho rodiče zeptali jak bylo ve škole tak řekl, že fajn. Přesto lhal o tom že má spoustu přátel, se kterými si užívá každý den. Helen odmítl říct jeho rodičům pravdu - nechtěl aby si o něj dělali zbytečné starosti.
