Školní výlet || n. h. ff ✔

1 - Příjezd do Londýna

,,Cassidy!"

Celým domem se ozve naštvaný hlas mého bratra a vytrhne mě z mého krásného snění o tom, že se žádný výlet nekonal a já mohla jít normálně do svojí trapné školy.

Se zabručením zase zabořím obličej do polštáře a hodlám ho ignorovat tak dlouho, dokud to půjde.

Což moc dlouho nebylo, protože Daniel vtrhl do mého pokoje a začal zase ječet.

,,Kde mám lak na vlasy?!"

Ano, slyšeli jste správně. Lak na vlasy.

Občas si myslím, že tohle je jedna z dalších věcí, co mi Daniel, ač možná nechtěně, ukradl v době, když jsme byli oba malí pulci. Dívčí starosti ohledně vzhledu nikdy nebyly moje silná stránka zájmů, ale on byl hrozná fiflena...

,,Zikal s ž s h ptřbješ kupt." zahuhlám do polštáře a snažím se dál odpočívat.

,,Cože?" nechápe, a tak zvednu hlavu, otočím se k němu čelem a opřu se lokty o matraci.

,,Říkal jsi, že si ho musíš koupit." zopakuji mu to, co jsem předtím huhlala do polštáře.

,,No jo... Máš pravdu. Tak si vezmu mamky." prohrábne si rukou svoje zlaté kadeře a jde zase z mého pokoje pryč. Ještě se ale zastavil ve dveřích a překřížil ruce na hrudi.

,,A příště to řekni rovnou normálně. Když huhláš, nerozumím ti ani slovo a deptá mě to ještě víc než to, že s tebou vůbec musím mluvit." kroutí očima a odfrkává.

,,Oh, já myslela, že řečí debilů ty umíš skvěle, když jsi jí vymyslel." nevinně se na něj usměju. A dostalo se mi přesně té reakce, jakou jsem chtěla. Celý zrudl, naštval se a vypochodoval pryč s nadávkami, co si mumlal pod nos.

Já si zmoženě odfrknu, a padnu zády do svojí milované, měkkoučké postýlky se zoufalým pohledem do mých temně červených, průsvitných nebes přidělaných k posteli.

,,Můj mrzkej a bídnej živote, je na čase tě udělat ještě horším." povzdechnu si pro sebe, a konečně se rozhodnu vstát.

*****

,,Máte všechno? Ručníky, kartáčky na zuby, pastu, spodní prádlo, náhradní spodní prádlo, náhradní spodní prádlo spodního prádla?" ujišťuje se mamka, ještě než nastoupím do Danielova auta a ten nás odveze před školu, kde na nás bude čekat autobus.

,,Ano mami, máme všechno." ujistím ji a pevně jí obejmu na rozloučenou.

,,No já bych se bez jedné věci klidně obešel." pronese Daniel a jízlivě se na mě dívá s tak falešným úsměvem, že by se za něj ani číňan nemusel stydět.

,,Hm, jak jen jsi vtipný, můj velectěný bratříčku." zahraju jako velice špatná divadelní herečka, než ho máma pokárá a poví mu, že takhle o svojí sestře nemá mluvit.

Nakonec se s námi jde rozloučit ještě táta. Toho taky držím v objetí jako topící se poslední záchranný kruh, co mu někdo hodil, a do očí se mi tlačí slzy.

Když se od něj odtáhnu, musím si jich pár stírat z tváří.

,,Ale no tak... Jedeš tam jenom na týden. A navíc, v tomhle ročním období bývá Londýn velice krásné místo." snaží se mě uklidnit táta.

,,Myslíš na podzim, kdy je počasí slunečné tak často, jako je uklizeno v Danielově pokoji?" pozvednu obočí, a on chvíli přemýšlí, co na to říct, než jemně pokýve hlavou s výrazem 'No jo. Asi tak nějak.'

,,Hele!" ozve se dotčeně Daniel, ale ani já a ani táta mu nevěnujeme pozornost.

,,Neboj se si to tam užít. Buď ráda, že to není ten výlet, kdy máte naplánovaný celý týden chození po památkách. Každý z vás bude bydlet u nějaké rodiny, budeš dopoledne chodit do školy a odpoledne budeš muset se svojí třídou trávit pouhé dvě hodiny. Pak budeš mít svůj volný program." připomene mi výhodu tohohle celého utrpení.