Školní výlet || n. h. ff ✔

2 - Nová rodina na dobu určitou

Doteď nevím jak, ale nějakým zázrakem jsem přežila těch patnáct minut, co si náš řidič hrál na rychle a zběsile.

Jen co oznámil, že jsme na místě, vyletěla jsem z toho auta jako střela a vděčně si klekla na zem.

Pobrala jsem si své věci a čekala, že nám řekne, kudy jít dál, ale on vyjel ze silnice pryč ulicí aniž by nám řekl jediné slovo.

,,Tomu říkám zdvořilost." odsekne naštvaně Daniel.

,,No, jste si trošku podobní." ucedím s úšklebkem a rozhlédnu se kolem.

,,Ty, Danieli?" stále zírám na ty řady domů a s chvějícím se hlasem oslovím svého bratra. ,,Nezdá se ti, že jsme tu asi špatně?"

Jen co vyslovím svou otázku, Daniel se lépe porozhlédne a div mu brada nespadne až na silnici.

Ten arogantní blbec nás odvezl někam do čtvrti, kde bydlí milionáři, pokud ne miliardáři. Všude jsou honosné vily s obřím prostorem pro zahradu. Ten jeden má dokonce golfové hřiště...

,,No, tak tohle pan Kingsley asi nevydýchá." uzná Daniel a určitě stejně ohromeně zírá na tu ulici se mnou.

,,Fajn, zkusíme zazvonit na jeden z těch domů a zjistit, který je ten pravý. Přeci by nás schválně nezavezl někam, kde nemáme co pohledávat, že ne?" rozhodnu se k radikálnímu řešení.

Rozejdeme se tedy k první stavbě. Dost se mi klepou prsty, ale podaří se mi zazvonit na zvonek.

Netrvá to dlouho, a dveře se otevřou.

A to co v nich vidím mě, upřímně, velmi šokuje.

Je to dívka, hodně sexy dívka, ve velmi krátké sukni a přiléhavém crop topu, co spíše její vnady odhaluje. Kolem obličeje se jí vlní blond vlasy a zvýrazňují její jiskřivě zelené oči.

,,Zdravím. Copak si přejete?" zeptá se, ale vůbec se na mě nepodívá. Kouká se kousek za mě, kde jak správně tuším stojí můj bratr. Ten se na dívku dívá dosti vyzývavým pohledem, jaký u něj často vídám, když balí svou novou kořist. Ale jen co se pohledem vrátím před sebe, zjistím, že ona si svůdně kouše ret a dívá se na něj stejně.

,,Nejste náhodou hostitelská rodina pro studenty z Brainovy vysoké školy?" pokouším se zavést téma, kvůli čemu jsme sem přišli.

,,Ne, to jsou sousedi naproti, ale teď toho začínám litovat." dál svlíká pohledem Daniela, ale dala mi odpověď na mou otázku.

,,Fajn. Děkuju. Na shledanou." rozloučím se spěšně, popadnu svůj kufr i Daniela a raději se klidím dál od té kreatury s umělým snad vším, až na inteligenci.

,,Vždycky jsem si přál mít takový sousedky. Jenže život mi nadělil ošklivku Tammy." hodnotí situaci Daniel, a já nemohu nic než ho jen pro všechnu jistotu ignorovat.

*****

Naštěstí měla ta blondýna pravdu, a protější vila byla ta, kde jsme měli celý následující týden bydlet.

Každému z nás přidělili vlastní pokoj, a já jim byla neskutečně vděčná. Kdybych byla nucena být v jedné místnosti s Danielem, tak do rána spácháme vzájemnou vraždu.

Takhle budu mít čas na své volné odpolední hodiny plné učení a čtení.

*****

Ten hrubián, co nás sem odvezl a pak zase zmizel, se prý jmenuje Greg. Je to prý jediné dítě z šesti, co rodiče mají, které je problémové a má svoji hlavu. Vážně mi čím dál víc připomíná Daniela...

Je ze všech dětí také nejstarší.

Mají dvě další dcery, Lucy a Helen, které jsou o dva roky mladší než já a jsou také dvojčata, jako já s Danielem, a pak mají tři syny. Patnáctiletého Carlose, dvanáctiletého Stevena a nejmladšího, desetiletého Jackoba.

S těmi si rozumím daleko více, než s mým vlastním bratrem a jeho zdejší kopií. Jediné, co mě udivuje, je to, že ani Daniel si s ním moc nerozumí.

*****

Celý večer v tom domě byl skvělý. Užila jsem si ho jako ještě nikdy nic. Hráli jsme různé hry na seznamování, a já se do té rodiny začlenila snad lépe, než Daniel. A to je to zpravidla on, kdo má přímo neodolatelný šarm.

Rachael, tak se jmenovala matka všech šesti dětí, byla velice milá a sympatická žena. Dalo se s ní úžasně povídat.

K večeru přijel z práce její manžel, Jody, a povím vám, tolik zábavy si sotva užiju s vlastním otcem.

Začalo se mi zdát, jako by mě snad poprvé v životě potkalo štěstí. Pokud nepočítám to, koho mi dal Bůh za matku a otce.

Ale to zdaleka nebylo to nejhlavnější, co se mělo v Londýně tenhle týden odehrát...

*****

Druhý den ráno jsem se probouzela s nadějí, že v téhle škole se budu cítit lépe, než v mojí vlastní. Měla jsem takový pocit, jako že se dnes má něco stát. A cítila jsem, že to bude něco dobrého.

Snídaně byla vydatná a hlučná. Byli u stolu totiž všichni členové rodiny, a to i Greg. Ten jediný mlčel a aniž by komukoliv věnoval pohled, snídal.

Rachael po něm žádala, aby nás odvezl s Danielem do školy. Neřekl nic, jen něco zamručel, což v jeho řeči asi znamenalo ano.

Snad poprvé v životě jsem se chtěla do školy hezky obléct.

Našla jsem bílý svetr, co jsem dostala od mamky k vánocům, pod kterým lehce bylo poznat, že mám černou podprsenku, ale nedbala jsem na to a vzala si k tomu ještě černou sukni, černé kozačky a sešity s penálem a osobními věcmi jsem si dala do svého černého, menšího batohu.

Vlasy jsem si svázala do nižšího culíku a nechala pramínky z každé strany kolem obličeje volně splývat.

Pro úplnou spokojenost bych ještě potřebovala trochu make-upu a řasenky, jenže nic z toho jsem ještě nikdy nepoužívala, tudíž to ani nevedu ve svém kosmetickém balení.

Holt to musí stačit.

Čtvrt hodiny před osmou jsme já a Daniel nasedali do Gregova auta. Raději jsem si sedla na zadní sedačky, abych byla od toho ignoranta co nejdál.

Cesta do školy byla tichá, až na puštěné rádio, kde hrály nejnovější hity.

Jednak zpoza skla auta, tak zpoza sklíček mých dioptrických brýlí hledím na cestu, kudy projíždíme. Po ulicích je plno lidí a cestou míjíme několik nákupních středisek a kaváren.

Za necelých sedm minut Greg parkoval před velikou budovou. Na trávníku před vchodem bylo celkem dost studentů co si povídali a pravděpodobně si sdělovali zážitky z víkendu.

Doufala jsem, že alespoň na ten týden si budu moct dovolit cítit se jako obyčejná vysokoškolská studentka, a ne jako ta poslední z posledních.

A dnes se mi tahle přání měla splnit. A víc než to.

A to ni nemluvím o odpoledni.

______________________________________

A/N

Tadá! 😁💕

V této kapitole je v médiích tedy ještě Greg 😅😚

Jo jo, zase a ještě já. Už se nemůžu dočkat toho, až zveřejním čtvrtou kapitolu, tak se chci co nejvíc to jde posunout. 😁

Tak zase brzy! ✨
______________________________________
Markéta Kučerová