Školní výlet || n. h. ff ✔

22 - Rozum a srdce; Co zvítězí?

Pohled Cassidy:

Hlava mě třeštila, kosti a klouby bolely, tělo bylo skoro v horečce, ale ani tohle všechno nedovedlo potlačit bolest, jakou jsem cítila po jeho odchodu.

Když tu byl, tak blízko mě, a mluvil o tom, co se mnou cítil... bolelo to, a zároveň mě to těšilo. Hlava mě nutila trpět, ale srdce se pralo o možnost radovat se. Obě tyto strany ve mně válčily jako ještě nikdy předtím, a já se bála, která z nich vyhraje.

Sama jsem nechtěla nechat vyhrát ani jednu.

Nedovedla jsem si představit, jak by to dopadlo, kdyby zvítězil rozum, a už vůbec ne, jak bych skončila, pokud bych dala přednost srdci.

Jenže abych pravdu řekla, tím, že za mnou přijel a svěřil se mi se vším, co ho trápí, posílilo srdce. Ta slova oslabovala strážce tohoto orgánu tak moc, že se ještě divím, že žije.

Jakmile za ním bouchly dveře a jeho rychlé kroky se začaly vzdalovat, spustil se mi vodopád slz. Jako bych toho brečení už neměla dost...

Nebylo to dlouho, co do pokoje vešel Daniel a starostlivě se ptal na to, co mi řekl a co se stalo.

Odvětila jsem mu ze všech sil, ať už nikdy neplánuje podobné akce, protože je to všechno k ničemu. Ničemu jeho krok nepomohl. Nic tím nevyřešil.

Nic mi na to neřekl a jen mě mlčky objal.

A tak jsem strávila v nemocnici první den.

Po týdnu mě pustili domů, a Daniel se zapřísáhl, že se o mě bude starat jako o anglickou královnu.

Rodiče mě také mnohokrát navštívili a divili se, jak jen se mi povedlo v kuchyni uklouznout a praštit se do hlavy o stůl.

Museli jsme jim s Danielem říct upravenou verzi mého zranění, aby se zbytečně nevyptávali na téma Niall.

Na něj se mi během těch několika dnů dařilo docela slušně zapomínat.

Částečně to bylo díky tomu, že jsem neměla přístup k internetu ani zprávám v televizi, a Daniel určitě uznal za vhodné se o tom člověku už nezmiňovat přede mnou.

K něčemu to Niallovo lhaní přeci jen bylo.

Sblížila jsem se se svým bratrem jako ještě nikdy, a poprvé v životě jsem měla dojem, jako bychom opravdu byli dvojčata. Sourozenci jak se sluší a patří.

Za tohle jediné jsem mu byla svým způsobem vděčná.

*****

Od doktora jsem měla nařízeno být ještě dva týdny doma a školu dělat dálkově. Byl to celkem záhul, ale jakž takž jsem to zvládala.

Od mého propuštění z nemocnice byla polovina prvního týdne domácí školy, když za mnou do pokoje přišel Dan.

Psala jsem zrovna slohovou práci do angličtiny na téma reklamace.

,,Cassidy?" oslovil mě, a já se na něj s úsměvem na kolečkovém křesle otočila. On se ale tvářil dost sklesle a nervózně. Skoro až soucitně.

,,Co se děje?" zhrozím se a zvednu se na nohy. Pár kroky dojdu až k němu a hledím mu zpříma do očí.

,,Já vím, že jsem ti slíbil, že se o něm už bavit nebudeme, ale-" ,,Tak bych byla ráda, kdybys tuhle naši dohodu respektoval." zamračila jsem se, když mi došlo, na co chtěl zavést téma.

Ruce vzdorovitě překřížím na hrudi.

,,Tohle je ale fakt důležitý!" snaží se mě přesvědčit, jenže mě je všechno ohledně něj naprosto ukradené.