Školní výlet || n. h. ff ✔

19 - Něco, co jsem nechtěla vidět...

Vážně jsem to udělala? Opravdu jsem se nemohla jen otočit na patě, zalézt si do autobusu a odjet odtud nadobro pryč?!

Bože, proč jen jsem tak hloupá?!

Greg si mě u sebe stále drží. Jednou rukou objímá můj pas a druhou stále vplétá do mých vlasů. To, co jsem plánovala jako obyčejný, jemný polibek, abych se zbavila Nialla, přerostlo z jeho strany v něco víc. Mnohem víc.

A já tomu podlehla.

Prohloubil polibek takovým způsobem, na nějž jsem nebyla schopná v tuto chvíli říct ne.

Své rty otíral o mé a laskal mě svým jazykem tak něžně, že nešlo mu nepodlehnout.

Moc jsem si přála užívat si ten moment, jak bych správně měla, ale... nebylo to ono.

Matka mi často říkala, že podle jedné, jediné věci poznala, že je otec ten pravý.

,,Stačí ti jediný polibek, abys to poznala. Jakmile se ti při tom polibku rozbrní všechny nervy, podlomí nohy a hlava se srdcem se soustředí jen na něj, je to on. Ten pravý."

Tohle jsou její slova. A já jim vždy věřila, protože jsem neměla důvod jim nevěřit.

A s Gregem jsem cítila, že to přesně takové není. Že to není takové, jaké by mělo být.

Odtáhla jsem se sice až po celkem dlouhé době, ale odtáhla se.

Neměla jsem sílu na to se komukoli podívat do očí, natož Gregovi nebo Niallovi.

Sebrala jsem si tedy svoje věci a rázným krokem šla k autobusu.

Všichni mlčeli. I profesor Kingsley byl zticha. Snad poprvé v životě jsem ho zažila ve chvíli, kdy mu došla slova. A vzala jsem mu je nejspíš právě já.

I spolužáci se na mě dívali, jako na zjevení, ale já si nikoho nevšímala, hodila si kufr do úložného prostoru autobusu a vlezla dovnitř, než na mě stačil kdokoli promluvit.

Sednu si na poslední dvojsedačku vzadu vozidla, a vrazím si sluchátka do uší těsně předtím, než začnou nastupovat i ostatní.

Nikdo si ke mně nesedá, a vyhovuje mi to. Nemám náladu být teď v blízkosti kohokoli, kdo v mém životě nehraje žádnou roli a akorát by na mě zíral s myšlenkami na to, co právě viděl na vlastní oči.

Jakmile byl autobus plný, oddechla jsem si, neboť na mě vyzbylo sedět sama.

Tedy, myslela jsem si to.

Pohled upírám z okna, o nějž mám opřené hlavu a v uších mi hrají instrumentální soundtracky z filmů, když cítím, že si kdosi sedl vedle mě.

Chtěla jsem tomu člověku vmést do tváře, ať mě laskavě nechá být a ihned vypadne, ale když jsem ho viděla, jak se na mě svýma modrýma očima nešťastně dívá... nešlo to. Nemohla jsem.

Jakmile se mi podařilo rozluštit výraz v jeho tváři, a to sice lítostivý a stejně bolestný, jak bolelo moje srdce, rozbrečela jsem se.

Z očí se vynořily slzy, jako bych jich za celý předchozí den nevyronila až až.

Daniel neváhal, a svými pevnými pažemi mě schoval v objetí.

Nechala jsem se, a svoje vlastní paže pevně obmotala kolem jeho těla a tvář mu zoufale zabořila do jamky mezi krkem a ramenem.

Hladil mě po zádech, ale nic neříkal. Jen tu pro mě... byl.

A já si tohohle okamžiku moc užívala.