Školní výlet || n. h. ff ✔

17 - ,,On ti o sobě lže, Cas."

Omlouvám se za případné překlepy a chyby, ale zrovna peču a ještě léčím mamku s chřipkou, tudíž se na opravu kapitoly vrhnu až večer 😅
______________________________________

První, co mě probudilo, nebyl ani hlad, ani Jody, co přijel z práce. Byl to Daniel, když nepatrně zatřásl s mými rameny.

Hodiny na nočním stolku oznamovaly tři hodiny odpoledne, a já se nestačím divit tomu, jak dlouho můj 'šlofík' s kocovinou trval...

,,Co chceš?" zamrkám, a opětovně zavřu oči. Vážně nemám náladu na to s ním mluvit. Ostatně, tu nemám nikdy, tudíž žádná velká změna.

,,Promluvit si." povzdechl si, a dle toho, že vynechal svůj povýšený tón a uštěpačné poznámky mi docvaklo, že tohle bude doopravdy vážný rozhovor.

Otevřu oči, posadím se a překvapeně na něj koukám.

,,O čem?" pobídnu ho, aby začal.

Dlouho sedí na kraji postele, hlavu svěšenou a hraje si s prsty.

Nakonec se ale nadechne a zvedne svůj modrý pohled ke mně.

,,O něm." řekl prostě, ale moc mi nedocházelo, co tím myslel.

,,Můžeš to trochu více specifikovat?" pozvednu tázavě obočí a uchechtnu se, jenže ten úsměv mi na tváři dlouho nezůstane.

,,O Nickovi."

Tvářil se při tom, jako by mu to jméno bylo proti srsti.

Jakmile ho zmínil, moje vnitřní já tušilo, že ať mi chce říct cokoliv, nebude se mi to líbit. Že bych ho měla teď hned poslat pryč s tím, že se do mých osobních záležitostí nemá co vrtat. Že je moje věc, s kým se scházím a bavím.

No já to neudělala.

Jenže jsem měla...

Teď už to vím.

Mlčím a čekám, co z něj nakonec vyleze.

,,Nesmíš ho už vídat. Musíš s ním přerušit veškerý kontakt. Prostě zapomenout, že někdo jako on existuje."

Sedím a nevěřícně na něj hledím s očima dokořán. Sotva mrkám a odolávám nutkání se mu na místě vysmát do obličeje.

,,To snad není pravda... To jako myslíš vážně?" pozvednu obočí v jasné otázce protkané zlobou.

,,Jo, to teda myslím. Ten člověk není dobrá partie." pokračuje, a zdá se mi, jako by se čím dál víc mračil. Jeho výraz se mračil více a více, jako když se nad Anglii snáší bouře.

,,Já s ním nechodím, Danieli." obeznámím ho s tímto velmi důležitým faktem.

,,No on se na tebe nedívá jen jako na kamarádku." na čele se mu prohloubila vráska mezi obočím, co zlověstně krabatil.

,,To je jedno. Stejně zítra odjíždíme zpátky domů, a já od něj budu zase deset tisíc kilometrů daleko. Myslím, že se našeho opětovného setkání bát nemusíš." protáčím očima a snažím se vypadat, že je mi to naprosto ukradené, ale vnitřně trpím. Nedovedu si představit, že už neuvidím jeho smích. Že se už nebudu moct podívat do těch jeho přenádherných, studánkových očí a slyšet ten jeho neskutečně přitažlivý irský přízvuk, když mě oslovuje jménem...

,,Fajn. Alespoň se tím podělaným lhářem nebudu muset zabývat." zvedne se a chce odejít, ale to jsem mu nedovolila.

,,Hej!" okřiknu ho a zvednu se hbitě z postele. Zastavil se v chůzi a otočil čelem ke mně, zatímco já k němu pár rychlými kroky došla blíž. ,,Cos' to o něm řekl?!" naštvu se.