Úhel pohledu

Kapitola 1

Jsem kluk a stojím před neznámem. „Nesmíš za most!" říkali mi od doby co si pamatuju, i když nikdo nikdy nezmínil proč. Ale dnes je den, kdy hodlám tento zákaz porušit. Žene mě zvědavost? Možná. Žene mě zákaz? Zcela určitě ano. Zakázané ovoce přeci chutná nejlépe, nebo ne? Jsem nervózní a vím, že si ponesu následky, ale zvědavost prostě vítězí. Je to něco, co mě nutí jít dál i přes mé váhání, protože jsem doma lhal, ale už přeci nejsem žádné dítě. Já to prostě dokážu a ukojím svou zvědavost.

Jsem most, starý kamenný most. Od nepaměti po mně chodí nespočet lidí denně, cítím každý jejich krok, jejich zaváhání. Ze začátku jsem skoro nic nepociťoval, nově zrozen, plný sil, radostný z mého údělu, vděčný za každého, kdo po mně přešel, ale nakonec se časy změnily. Teď cítím, jak se mé části pomalu drolí, jak po mně lidé chodí opatrněji, aby si sami neublížili. Stále sloužím, ale už nesloužím k potěše, ale protože to jinak nejde. Za všechny ty roky jsem se stal i pomyslným přítelem několika lidí, kteří zde kolikrát i hodiny postávali se svými vlastními myšlenkami, spadlo na mě nespočet slz, ale slyšel jsem i nespočet druhů smíchů. Jsem sběratel různých šťastných i nešťastných příběhů a každý miluji svým vlastním způsobem. Nejradši ovšem mám příběhy, kde se ze slz neštěstí stanou slzy štěstí a smíchu. I když už to není tak jednoduché, chci tu ještě dlouho být právě kvůli takovýmto příběhům a vědomí, že jsem jejich součástí.

Jsem město, tedy ne celé, ale svým způsobem ano. Ale jsem nešťastné město, protože mě obývají především nešťastní a zlý lidé. Jsem město s krásnou architekturou, kterou kdysi jezdívali obdivovat lidi snad z celého světa a slyšel jsem je to říkat. Mé vědomí je spletité, mám tolik vědomí, kolik je ve mně uliček, domů, hospod a dalších věcí, a přitom jsem jedno ucelené vědomí. Toto se nedá zcela logicky vysvětlit, ale je to vcelku jednoduché, když nic jiného neznáte. Každý, kdo do mě vkročí je se mnou v tu chvíli spjat, už navždy si ho pamatuji a většina z nich si navždy pamatuje i mě. Dříve kvůli architektuře, kráse, spojení živého a mrtvého v jeden celek, dá se říci, že tyto dny byly zality sluncem, ale nastaly temné časy, i když svítí slunce, ve mně je mračno. Způsobili to lidé, jako si mě kdysi vážili, tak dnes si neváží ničeho. Každý den jsem svědkem neštěstí lidí, kteří se odtud nemohou dostat, každý den jsem svědkem zla uvnitř mě, přihlížím gangům, jak přepadávají lidi, kteří jsou zcela nevinní a nemají už nic co by se jim dalo ukrást, každý den jsem svědkem plenění, rvaček, napadání a smrtí, každý den jsem svědkem toho, jak to postupuje k horšímu a nikdo s tím nic nedělá. Město dělají lidé a bylo by dobré, kdyby ta špatná část lidí odešla přes most, který je jedinou branou dovnitř a už nikdy nepřešli zpět.

Jsem žena prostého vzhledu i způsobu života. Přišla jsem do města za lepším životem, ale brzy se ukázalo, že vysněná pohádka je spíše hororem. Došli mi peníze, práci jsem sehnala pouze s platem, se kterým se dá tak tak vyjít, musela jsem si pronajmout miniaturní byteček v této části města, kde se bojím jít i s taškou z nákupu, protože to ze mě dělá automaticky terč, takže každý den koupím něco malého a doufám, že nikdo nepozná, že něco nesu, ještě, že žiji skoro hned za mostem a není to tak hrozné jako v centru okolo kostela, který je paradoxně centrem těchto zlých věcí. Můj sen o skvostném městě se rozpadl asi deset minut po příjezdu, kdy jsem potkala na ulici muže, který byl zbit tak, že se nebyl schopen postavit a když jsem se k němu zkusila přiblížit, tak mi ze stínů bylo řečeno, že jestli udělám ještě jeden krok, tak dopadnu stejně jako on. Jenže už nebylo cesty zpět, kvůli tomuto místu jsem utekla z domu, kde o mě stejně nikdo nestál, ale tímto jsem si zazdila i poslední zbytky naděje a nikoho jiného nemám. Dělám, co se dá, abych se odtud dostala, ale jde to pomalu, až moc pomalu. Každý den se modlím za své bezpečí, dříve jsem se modlívala za celou čtvrť, ale nikdo nikdy mé modlitby nevyslyšel a já pomalu začala ztrácet víru. Kéž bych nikdy nepřešla po mostě do tohoto města.

První část, kde bylo úkolem vžití se do objektů na obrázku.  Za každou, ať už špatnou nebo dobrou odezvu budu ráda. (Za dobrou logicky radši, ale špatná pomáhá k sebezdokonalování) :D