Úhel pohledu

Kapitola 8

POHLED JUUZEN

„Benji, jsi to ty?"
„Kolikrát jsem ti řekl, abys nevolala moje jméno, když nevíš, jestli jsem to já," ozvu se ode dveří. „Tak promiň," ozve se provinile z vedlejší místnosti.
„Máš hotové úkoly?"
„Jasně, šéfe!"

„A co si celý den dělala, když jsem tu nebyl?" zeptám se potom co vejdu do místnosti.
„Čekala na tebe přece!" odpoví moje malá sestra s úsměvem.

„Ale Naomi, nedělej si srandu."

„Vážně, dneska je čtvrtek, takže si byl v baru, že? Jak to dopadlo? Ty se usmíváš! Takže to dopadlo dobře?"
„O čem to mluvíš? S tebou se usmívám pořád!"
„Ale ne takhle," uculí se.

„A jak se jako TAKHLE usmívám?" nedá mi to.

„Tak... já nevím... šťastně, možná až zamilovaně," tváří se jako neviňátko, ale opak je pravdou, je to malý ďábel.

„Nejsi ty malej všeználek?"
„Prosím tě, je mi sice dvanáct, ale něco už vím, už totiž nejsem dítě!" taky je to bojovnice. „Vážně?" zasměju se a začnu ji lechtat.
„Benjamine! Okamžitě přestaň! Já začnu kousat!"
„Vzdávám to! Ale teď už běž spát, zítra tě čeká škola."

Neustále si přehrávám, co se večer stalo. On mě políbil. A já jeho taky. Stále tomu nevěřím. Cítím se jako malá školačka, protože jsem si nemyslel, že k tomu někdy dojde. Jasně, od pohledu se mi líbil hned, ale jak jsem ve své pozici mohl navázat kontakt s někým jako je on? S někým, kdo dělá přesný opak toho, co já? Jasně, nevybral jsem si to, ale je to tak to je. Neustále ale musím přemýšlet, co ho k tomu vedlo? Jasně, flirtuju s ním vesměs v jednom kuse a troufnu si říct, že občas vážně nestydatě, ale vypadal, že to nebere nějak vážně a vždy to s úšklebkem přešel. Mohlo se něco změnit? Nebo to prostě jenom chtěl zkusit? Já se z něj zblázním! Proč jednou nemůže mluvit narovinu. Pan nepovím ti své jméno. Vždyť ani nevím, jak si ho mám označit ve své mysli, a to je tak frustrující! Čeho tím dosáhne? No tak čeho? Ten chlap mi vážně nedá spát.

„Naomi, ale tak vážně vstávej!"

„Vždyť už jsem vzhůru!"

„Jenže už to je asi po třetí! Okamžitě z postele, nebo přijdeš pozdě, už takhle budeš bez snídaně."

„Ale Benji..." udělá na mě psí oči.

„Ani to nezkoušej. Navíc si za to můžeš sama, takže si počkej na svačinu."

„Dobře dobře, chápu, už můžeš jít."

„Já jsem dnes vlastně doma, takže si odpoledne můžeme někam zajít," usměju se.
„Doma? Jako fakt? V pátek? To je super!"

„Jo to je, ale teď už vážně padej!" vyženu ji s úsměvem z domu. Absolutně bych nebyl takhle klidný, kdyby jí tu každý neznal, jako moji mladší sestru. Tahle strana mostu vážně není vhodná pro děti, a přitom jich je tu tolik. Tak rád bych ji vzal někam jinam, ale copak to jde? Kdo zaměstná někoho se základním vzděláním? Někoho, kdo se musí starat o mladšího sourozence? Tenhle byteček je vše, co si můžu dovolit, je to úplně to základní minimum, aby mi ji nevzali. Proto to dělám. Pro ni. Je mi jasné, že s tím není spokojená, protože jsem pořád pryč. Kolikrát i celé noci, ale nikdy o tom nikomu neřekla. Když jsem ze začátku chodil zbitý, vždy se o mě postarala i když je o tolik mladší než já. O tom taky nikdy nikomu neřekla. Je to vážně hodná holka, nikdy nechce nic, co není akutně nutné a když ano, tak si přeje lepší místo pro život pro nás dva i všechny ostatní, kteří tu uvízli jako my. Občas mi přijde, že si ani nezasloužím, aby byla moje sestra.

Pět let, tak dlouho je to od doby, co nám zemřeli rodiče. Zůstal nám po nich dům a něco málo, co měli našetřeno. Takže jsem se zařídil, jak bylo potřeba, abych mohl zůstat se svojí malou sestřičkou. Prodal jsem dům a koupil byt, který je cenově dostupnější, co se údržby týká, a ještě mi něco zbylo do začátku. Ukončil jsem studium s koncem třetího ročníku a maturitu si nikdy nedodělal. Našel si práci s minimálním platem, ale stačilo to. Dokud mi neodmítli prodloužit smlouvu a já se nepřipojil k nim. Ze začátku jsem, tak jako každý, dělal tu nejhorší práci. Ale nikdy jsem nikomu neublížil. To jsem odmítal. Měl jsem za to ochranu pro sebe i svou sestru a smlouvu, díky které mi ji nevzali i když prací bych to sotva nazval. Ale to sotva koho zajímá. Podsvětí má své způsoby. Každopádně můj předchůdce ve mně brzy našel zalíbení. V mnoha směrech a kdo jsem byl já, abych mu odporoval? Nakonec jsem toho využil a velice brzy bylo jasné, kdo převezme pomyslný trůn, když se něco stane. Nakonec se taky tak stalo. Dostal mrtvici a už se z toho nedostal. Zvláštní, že někdo, kdo si myslel, jak je nedosažitelný, skoro jako bůh, nakonec umře na něco tak lidského, jako je mrtvice. Většina mě přijala, jako následníka, ale lhal bych, kdybych řekl, že se to obešlo bez rvaček s těmi, kteří se snažili převzít moji funkci. Vždy to ale byl krátký proces a buď se dotyčný smířil s tím, že teď tomu velím já, nebo byl donucen opustit náš gang a postarat se o sebe sám. Ze začátku jsem si myslel, že budu pokračovat v zajetých kolejích, ale nakonec se ukázalo, že na to nemám žaludek, takže jsem se postupně snažil své kolegy ve zločinu mírnit. To logicky dlouho nezůstalo bez odezvy a proběhli další vnitřní boje, ze kterých mám trvalou vzpomínku na pravé tváři. Poté co se situace uklidnila jsem zakázal zbraně. Jakékoliv. Ani nože, pilníky, střepy ze země, prostě nic, pokud to nebylo životně důležité k obraně. A pak se objevil ON. Začalo to absolutně nevinně. Pár slovních potyček. Nějaké výhružky. Nic, co by tu už dávno nebylo. Nejdřív jsem o něm jenom slýchal. Chlapům naháněl husí kůži a nechtěli se s ním pouštět do křížku, tak jsem si myslel, že tím, že jsem se je snažil mírnit, jsem z nich udělal slabochy. Ale pak jsem ho poprvé uviděl a bylo mi jasné, proč z něj mají husí kůži. Asi 175 cm, téměř černé vlasy a zdravě vysportovaná postava, vypadal jako další průměrný polda, ale ten pohled. Ten mi prozradil, že tenhle je absolutně jiný než zbytek sboru. Tenhle je výjimečný. A tak jsem se začal více ukazovat. Více ho provokovat. Chtěl jsem ho zahnat do kouta, zlomit ho, chtěl jsem ať nám dá pokoj. Místo toho ho postřelili a já cítil vinu. A strach. Strach, že ho tohle doopravdy zlomí. Jako policista nejspíše počítal s tím, že ho jednou mohou zasáhnout, ale on ani nebyl ve službě. Jenže jsem se spletl. On se sebral a vypadal ještě silněji, dravěji. A můj obdiv vzrostl a já věděl, že ho chci, ne, že ho musím poznat osobně. Takže jsem začal konat. Taky mi došlo, že kromě fascinace ve mně vyvolává i chtíč, takže jsem s ním začal flirtovat s absolutně nulovou šancí na úspěch, a nakonec to byl on, kdo políbil mě.