Úhel pohledu

Kapitola 4

Když jsem se probudil, všude bylo světlo. V prvotním šoku jsem si nebyl jistý, co to slyším, ale vzápětí mi to došlo. Nemocniční přístroje, to byl ten zvuk. Okolí bylo klasicky nemocniční, sterilně bílé a modré. Nikde nikdo, byl jsem na pokoji sám. Co se stalo? Jak jsem se sem dostal? Všechno je v mlze, naposledy si pamatuji, že jsem popíjel na baru. Muselo se stát něco velmi špatného. Ze vzpomínání mě vytrhne nemocniční sestra.

„Koukám, že jste se probral, to jsou výborné noviny, hned zavolám pana doktora," a byla pryč.

Snažil jsem se posadit a pocítil jsem bodavou bolest v oblasti břicha. Odhrnul jsem deku a podíval se na své tělo ukryté v nemocniční košili. Po rychlém průzkumu jsem zjistil, že mám břicho omotané obvazem.

„Dobré ráno, i když spíše odpoledne!" ach, pan doktor je vtipálek, „každopádně, přivezli Vás sem se střelnou ránou v oblasti břicha, ztratil jste dost krve, ale vše by mělo být brzy v pořádku."

„Pane doktore, mám otázku...Jak jsem se sem dostal?"

„Ano, samozřejmě, přijel s Vámi váš bratr, poté co Vás postřelili v baru, počkal na oznámení, že jste mimo ohrožení života a odešel."

„Bratr? Já ale nemám bratra."

„Vážně? Ale on tvrdil, že je váš bratr."

„Jak vypadal?"

„Kaštanové vlasy, maska do půl obličeje, celkem podivín, každopádně vypadal, že se mu ulevilo, když zjistil, že Vám již nic nehrozí."

„Ach, ano... můj bratr," tohle bylo to nejpodivnější probuzení v mém životě.

„Každopádně tu zůstanete na pozorování ještě týden a pokud se nevyskytnou problémy, budete propuštěn domů na neschopnost."

„Děkuju pane doktore," hlavně už odejděte. Chci klid, potřebuji klid. Proč? Proč tu zůstal? Co to má znamenat?

„No necháme Vás odpočívat, kdyby se cokoliv dělo, neváhejte zavolat."

„Děkuji."

Juuzen. Juuzen. Juuzen. Jediné, co se mi honí hlavou. Vzpomínám si, že jsem ho slyšel vykřiknout, ať neumírám. Ale proč? Teoreticky a vesměs i prakticky jsme nepřátelé, tak o co tu jde? Kromě toho, že se nemohu pořádně posadit, tak se nemůžu ani napít, abych zahnal tyhle myšlenky. Zatracená nemocnice! Zatracená střela! Zatracená rvačka! Zatracený bar! Zatracený Juuzen! Nebyl jsem ve službě moc dlouho a postřelí mě, co jsem to jenom za neschopného člověka? Navíc to bylo mimo službu. Ale kdo by to čekal? Bylo řečeno, že žádná vážná zranění nebudou, tak co se stalo? Zase, co jsem čekal od gangu, který nectí nic, kromě svého Juuzena.

Konečně! V životě bych neřekl, že mi můj jednopokojový byt bude chybět, ale bylo to tak. Kromě bytu mi samozřejmě chyběl i alkohol, který by zahnal moje myšlenky. V bytě se nic nezměnilo od doby, co jsem z něj odešel do baru. Složky o akcích především Juuzenova gangu jsou stále rozprostřeny po stolku a všude okolo po zemi. Zaženu myšlenky na Juuzena, i když vím, že to není nic platné a za chvíli budou zpět. Opatrně se skloním, posbírám složky na jednu hromadu a položím je do kouta na komodu.

Je opravdu podivuhodné, jak jsem se tu nezabydlel. Vím, že přerušení činností gangů není úkol na jednu noc, ale vážně nemám pocit, že bych se tu měl zabydlet. Nemám pocit, že bych se měl zabydlet kdekoliv jinde. Postel, dost velká pro dvě osoby, konferenční stůl, televize, dvě komody. Celý můj majetek. Velmi málo a velmi neosobní, asi to tak by se dal nazvat můj styl bydlení. Ale zatím je to dostačující. Teď se hlavně musím dát dohromady já, abych mohl opět nastoupit do služby a pokračovat ve své vizi lepšího světa.

Vážně bych neměl pít sám doma, působí to dost zoufale, ale nemůžu se donutit jít do baru na rohu a zároveň se mi nechce jinam. Jsem doma už měsíc, jak dlouho to bude ještě trvat? Už jsem v pořádku, kromě občasných bolestí jizvy, ale to není nic, co by mě zastavilo. Každopádně toho mám dost, jdu do baru! Přece se nebudu tomu místu vyhýbat, jako čert kříži. Jsem chlap, policista, žádný srab. Jednoduše vezmu kabát a prostě jdu. Měl jsem to udělat už dávno.

V baru je docela hlučno, ale to mě nezastaví. Je tam? Co je to za myšlenku? Není to snad jedno? Jdu si vyčistit hlavu a odpočinout, to je všechno, na ničem jiném nezáleží. Hned po otevření dveří je jasné, že je tu minimálně jeho gang. Snažím se tím směrem nekoukat, takže si ho na první pohled nevšimnu, ale je tam. Sedí úplně v rohu, s nikým se nebaví a pozoruje mě. O co mu jde? V čem spočívá smysl toho pohledu? Objednám si s donutím se koukat na sklenici whiskey. Jak mi chyběla levná, průměrná whiskey v levném, průměrném baru!

Pátá sklenice a já musím. Skoro jako rituál, čím to je, že po páté sklenici můj močový měchýř přestane spolupracovat? Bez ohlídnutí se zvednu a vydám se určeným směrem. Mám pocit, že kdybych se teď koukl Juuzenovým směrem, jako to dělám celý večer, bylo by to jako pozvánka. A to rozhodně není. Prostě hezky v klidu, žádné problémy. Jenom tu sedíme, policista a gang i s jeho vůdcem a děláme, že se nic neděje, že se nic ani nikdy nestalo.

„Krystof ti posílá omluvu," ozve se hned po zvuku zavírajících se dveří.

„Cože? Krystof?"

„Ten, co tě postřelil," až teď mě napadne se doopravdy zvednout zrak od umyvadla a vlastních rukou. Není to poprvé co slyším ten hlas, ale je to poprvé co ho slyším z takové blízkosti, v plné síle.

„Ať si Krystof nasere," na tohle nemám náladu, už tak si zbytečně moc lámu hlavu s tím, co mělo znamenat jeho „neumírej" a čekání v nemocnici. Co je tohle za zvrácenou hru?

„Bohužel, už není v mé moci mu tuto zprávu předat," v jeho hlase jde slyšet uchechtnutí.

„Je mi ale úplně u prdele, co je a není v tvojí moci. Jsem tu abych se napil, nic víc, nic míň," dám se k odchodu. Když jsem ve dveřích uslyším skoro šeptem pronesené:
„Jsem rád, že si v pořádku."

Rozhodnu se toignorovat. Pokračuji směrem k baru, kde si sednu a oklopím do sebe zbytekskleničky a poručím si další. Když mi jí barman nenapíše na lístek, tak houpozorním, ale pouze mi řekne, že tahle je údajně na pána, co právě odchází.Samozřejmě, proč neodejít jednoduše v klidu. Proč mi nepřidat dalšímyšlenky, které mi nedají spát. Juuzen. Vážně ho nenávidím. Odchází jakoposlední z gangu, a ještě se na mě před odchodem otočí a jeho očí sedotkne úsměv. Vážně, co má za problém? Dolitou sklenku nechám stát na baruplnou, zaplatím a odcházím. Co to se mnou je? Musím se začít soustředit nanávrat do práce. Musím se začít soustředit pouze na důležité věci a na věci, sekterými můžu něco udělat. A nic z toho, na co poslední dobou myslím,nepatří ani do jedné kategorie.

Za každou odezvu, ať už dobrou nebo špatnou, budu ráda.