Úhel pohledu

Kapitola 3

Je tomu dvanáct let, co jsem zde byl poprvé a potkal ženu, která mi otevřela oči. Tenkrát ji přepadli skoro před domem jenom protože si nesla plně vypadající igelitku, kde ovšem byl pouze chleba a její svetr. Tenkrát, než jsem přešel ten most, tak jsem si myslel, že už nejsem dítě, ale pravda je taková, že jsem přestal být dítě až poté, co jsem přešel ten most a potkal tu ženu. Naprosto mi to změnilo pohled na svět, začal jsem si více všímat lidí ve svém okolí. Díky tomu, že jsem ten most přešel jsem doopravdy přestal být dítětem. Rodiče nakonec přišli na to, kde jsem byl, protože změna v mém chování se nedala přehlédnout. Nakonec jsem nemohl pouze týden ven, navíc šlo velmi vidět, že jsou rodiče rádi, že jsem se vrátil v pořádku domů a poté co jsem jim v mladičké nerozvážnosti pověděl o přepadené ženě, kterou jsem doprovodil domů, byli ještě radši. Ale morální postih jsem musel dostat tak jako tak, bylo to nevyhnutelné.

Od té doby jsem se snažil být lepším člověkem, komu jsem mohl, tomu jsem se snažil pomáhat. Snažil jsem se kolem sebe šířit dobro, na koho jsem měl aspoň trochu vliv, toho jsem se snažil vést stejnou cestou, ale snažil jsem se jít cestou takovou, aby po ní chtěli kráčet i jiní a postupně změnit svět. Brzy mi ovšem došlo, že jako prostý osamocený smrtelník nezmůžu nic. A tak jsem se pokusil alespoň dostat k policii a ono to nakonec vyšlo, a tak jsem opět zde.

Jako čerstvého absolventa a naprostého nováčka mě automaticky přiřadili na to nejhorší možné místo, za most, kde jsem pomohl oné ženě, ale mě to absolutně vyhovuje. Konec konců dostat se na toto místo jako vyšší autorita byl můj cíl již dlouho. Konečně mohu konat ve jménu dobra a zároveň i zákona a udělat něco s touto zkaženou částí města a možná mohu pomoct i lidem, kteří trpí kvůli nesmyslnému násilí i jinde než tady. Ale je důležité pokračovat postupně. Začít u části a postupně rozšiřovat dosah konaného. I tak jsem si ale nezvolil úplně nejjednodušší způsob, tato část je hříchy tak prolezlá, že to bude stát velké úsilí, ale já věřím, že nakonec dosáhnu svého cíle. A přeci jenom, nejlepší je najít hnízdo a zlikvidovat právě to a ostatní pomalu poumírá samo nebo ještě s malým přispěním, ale likvidace původce je nejdůležitější.

Zase jsem se s ním střetl osobně. Poslední dobou je to čím dál častěji. Je to rozhodně častěji, než by se mi líbilo. Juuzen. Je směšné, že si dospělý muž nechá říkat, jako nějaká anime postava, ale chápu, že se potřebuje zastřít tajemnem, když má být vůdce gangu. Ale poslední dobou, jako by přestal být tolik opatrný a začal se více ukazovat a hazardovat, jako by mě chtěl vydráždit a já hlupák se nechám. Proč nemůžu odolat střetu s tímto mužem? Přece už mám rozum, tak proč v tomto případě nefunguje? Nejspíš mě dráždí myšlenka na to, že to on je pokračovatelem lidského utrpení v této části města. Proč s tím něco neudělá, když má takovou moc? Jak se vůbec v, tak nízkém věku mohl stát hlavou největšího gangu v okolí? Z jeho očí nedokážu vyčíst přesný věk, ale nemůže být o moc starší něž já. Kdyby tak nenosil přes zbytek obličeje masku, identifikace by byla jednodušší! A kaštanová barva jeho vlasů nám s tím taky moc nepomůže.

Zase jsem usnul nad složkou nějakého případu, který má na svědomí nejspíš Juuzenův gang. Vážně bych si měl vzít chvíli volno a přijít na jiné myšlenky, někde daleko odsud, protože když budu pokračovat tímhle tempem dál, vím, že za chvíli nebudu schopen ničeho jiného než jen bezcílně bloumat myšlenkami o nápravě světa. Mám za to, že v tuto chvíli se ale budu muset spokojit se skleničkou něčeho ostřejšího z baru na rohu.

Já a Juuzen jsme přibližně stejně staří. Měl i on starostlivé rodiče, tak jako já, když jsem byl malý? Rozjímání v baru a popíjení průměrné whiskey. To není to, co jsem si představoval. Měl jsem tehdy opravdu štěstí, že jsem bydlel v té klidné části. Teď bydlím jen dvě ulice od, jak mu skromně říkám, osudného mostu a rozhodně tu není tolik klidu, jako v části, kde jsem vyrůstal. Moje přemítání přeruší rozražené dveře a skupinka mladíků s příliš vysokým sebevědomím a hlasitým projevem. Tyhle znám, dost často se potkáváme, když vykonávám svou pracovní povinnost a s několika z nich jsem už měl nejeden slovní střet. Jsou to členové Juuzenova gangu. Nejsem ve službě a jsem pod vlivem, to není dobrá situace. Budu se držet na baru a doufat, že si mě nevšimnou, ale neodejdu, co kdyby přece jenom začali dělat potíže?

Ale ale, v jejich partě se něco děje. Začali zvyšovat již vysoké hlasy a postrkují se okolo stolu, ale ještě není čas na zásah, ještě musím počkat. Jeden z nich bouchne pěstí do stolu a zamíří k baru. To by mohl být vážný problém, ale musím zůstat v klidu, třeba si mě nevšimne, nebo mě nepozná i když já si ho vybavuji docela přesně, jsou to jenom dva dny od doby, kdy jsme se s ním a Juuzenem střetli. Objednává si a já ho po očku sleduji, nakonec nejspíš vycítí můj pohled a koukne se na mě, nejdřív mě nepozná, ale potom mu dojde, kdo to před ním sedí.

„Hej kluci, koukněte, kdo nám tu dnes dělá společnost!" houkne na zbytek gangu, jako by se před dvěma minutami nepohádali.

Jako na povel se jeho kumpáni zvednou od stolu a zamíří za mnou. Jsou v přesile osm na jednoho, nemůžu použít žádnou ze svých pracovních pomůcek jako výstrahu, za prvé je nemám tady, za druhé nejsem ve službě a za třetí jsem pod vlivem. No ano, pod vlivem, pevně chytnu sklenici, abych měl alespoň nějakou šanci se ubránit a potom se dát na útěk, v této situaci to bude nejmoudřejší.

„Ale, pan policajt! To jsme netušili, že i nóbl lidi jako ty, pijí alkohol, přidáš se k nám?" ozve se blonďák střední výšky, vypadá, že velí partě, když tu není Juuzen.

„Vlastně ani ne, už jsem na odchodu."

„Já si myslím, že nejsi, pojďme si užít trochu zábavy!" jen to dořekne, už se na mě vrhá. Jsem pomalejší než obvykle, ale bez problémů se jeho útoku vyhnu. Ale z další strany se objeví další a další, obklopí mě a já nevím kudy z toho ven. Sehnu se a namířená pěst protne vzduch, chytnu útočníka za nohy a v rychlosti mu podrazím kolena. Už neútočí jeden po druhém, ale naráz, takže schytám několik ran, cítím, jak mi opuchá ret a oko, taky mě nepříjemně bolí vlevo na žebrech, ale nevzdávám se, nemůžu.

„Co se to tady děje?" ozve se hlas, který znám, ale trochu mi píská v uchu, takže si to hned neuvědomím. Juuzen. Takže přišel.

„Nechte toho kluci a ukažte s kým si hrajete tentokrát. A jestli jste mě připravili o zábavu..." náhle se zarazí. Kouknu na něj, perfektně upravený jako vždy, kaštanové vlasy vlhké, v jeho očích je nevíra, maska je na svém místě a zakrývá zbytek obličeje.

„Vůbec se neboj, zábava teprve začala," houknu na něj odvážněji, než se cítím, ale něco mě žene kupředu, nesmím před ním ukázat slabost.

„Ty spíš vypadáš, jako by už skončila, fešáku," nespouští ze mě oči, zasměje se a jeho gang se k němu přidá.

„Neříkej mi fešáku. A jestli si myslíš, že mě tyhle škrábance zastaví, tak mě neznáš. Jen pojď a vyzkoušej si mě!" ale ne, co to zase dělám. Nemám vyvolávat další boje.

„Tak dobře, ale vzhledem k tvému stavu, si zábavu užijeme jenom my dva, kluci se budou držet stranou a vezmeme to zlehka, takový malý přátelský souboj na poznání nepřítele, žádná vážná či smrtelná zranění."

„Nevypadá to, že by sis moc věřil."

Jen to dořeknu, vrhne se na mě. První ráně se opět vyhnu a zkusím ho udeřit do žeber, a nakonec se mi to i povede. Točíme se v kruhu, rozdáváme rány, přijímáme rány. Je ve značné výhodě. Alkohol z něj cítit není, takže je plně při smyslech, fyzicky je velmi zdatný, moc slabin jsem nenašel, pouze levou stranu si chrání méně, než by měl, ale už prokoukl, o co mi jde a snaží se ke mně být pravým bokem. Kdyby se to odehrávalo v nějakém příběhu, jistě by to bylo popsáno, jako tanec vášně a bolesti, nebo možná dokonce smrti. Ale tohle je život, tady nic tak poetického neexistuje, je to prostě hospodská rvačka, nic poetického, nic krásného. Je to dětinské, ale dříve nebo později k tomu muselo dojít.

Zahoří mi břicho. Tuhle bolest znám pouze teoreticky, nikdy jsem jí ještě nezažil. Ani jsem neslyšel výstřel. Klíží se mi víčka a poslední co slyším, než padám do temnoty je: „Neumírej!" vyslovené hlasem vůdce gangu.

Konečně příběhová část, dál už nebudou žádné experimenty ohledně tvorby textu, pouze příběh. (Což je vlastně taky experiment, protože je můj první. :D)
Za každou odezvu, ať už kladnou nebo ne, budu ráda.