Úhel pohledu

Kapitola 5

Tři ráno. To znamená, že už čtyři hodiny ležím v posteli a snažím se spát. Jenže copak to jde? Mám hlavu tak plnou myšlenek, že mám pocit, že mi exploduje. A přitom se všechny týkají jednoho jediného člověka. Jak jeden člověk může zaměstnat něčí mysl, tak moc? Co to má všechno znamenat? To čekání? Ten rozhovor v baru? Ten úsměv v jeho očích, když odcházeli? Co za tím vším je? Proč se tím neustále zabývám? Proč to prostě nemůžu nechat být? Měl bych se soustředit na práci, ale copak to jde? I když si vezmu do ruky složku s případem, tak je to případ, který se týká jeho! Je naprosto nemožné dostat ho z myšlenek. A ani neznám jeho pravé jméno. Co je to za zvrácenost? Copak nemůžu už ani v klidu spát?

Super, osm ráno, někdo zvoní a já stihl naspat dvě hodiny. Zase je to tady. Pozvánka k výslechu. Copak nestačilo, že mě otravovali v nemocnici? Měli i výpovědi svědků z baru, tak o co pořád jde. Jestli mě něco dokáže nasrat, tak to, když se nevyspím a někdo po mě něco chce. A že poslední dobou nespím. Přečtu si pozvánku s datumem k řádnému výslechu, výborně, je to až po mém nástupu do práce, takže mám ještě chvíli klid.

Je to tady. Tak moc jsem těšil do práce. Zatím teda budu v kanceláři, prý se nesmím hned ze začátku zatěžovat, běžný postupy a nějaký další věci, ale kdo by to poslouchal. Hlavně, že už nemusím být u sebe v bytě, kde mě myšlenky vždy doženou. Doufám, že tady se jim vyhnu, aspoň trochu. Ještě další týden a nejspíš bych si sám vystřelil mozek, abych se těch myšlenek zbavil. Nebo bych ho šel najít. A pak si vystřelil mozek, kdyby to ovšem neudělal někdo jiný dřív.

„Takže, klasika, svůj stůl znáš, teď si za ním posedíš dlouho. Haha, posedíš. To už je pracovní deformace, promiň. Každopádně už včera jsme ti sem hodili nějaké složky, dneska ještě určitě nějaké přibydou, koukni na ně. Ty znáš Juuzena s jeho gangem nejlépe a už znáš vzorec chování, tak mrkni, co by mohlo ještě spadat pod tvůj případ a zbytek dej támhle Matymu, ten se o to postará."

„Jasně, díky."

„Vítej zpátky kámo, chyběls tu," jasně, to ti věřím, po mém nástupu jsme se bavili asi tak dvakrát a jediný komu jsem mohl, v nějakém paralelním vesmíru, chybět je můj parťák Alex, se kterým stejně nemáme společnou řeč a naše služby byly vesměs tiché a trapné. Teď kvůli mně taky trčí v kanceláři. Jistě má radost. Upřímně ho docela lituji, nikdy jsem nebyl typ, co si hledá kamarády. Po nástupu na střední jsem ztratil posledních pár přátel z dětství a na střední jsem navazoval pouze povrchní známosti, které neměly budoucnost. Po nástupu k policii jsem měl v plánu to změnit, přece jenom tu chci vážně být, ale definitivně se ukázalo, že nejsem typ vhodný pro přátelství. Ze začátku jsem se snažil sblížit aspoň s Alexem, ale brzy se ukázalo, že kromě zaměstnání nemáme nic společného a s nikým jiným jsem se zrovna nepotkával. Možná bych to měl zkusit změnit teď? Znovu? Nebude to další marný pokus? Ale co, můžu to zkoušet, dokud nebudu po smrti, pak už nic neudělám. Třeba se to tentokrát změní.

„Hej Alexi! Vrátil se ti parťák!" uslyším někoho říct, tak se podívám ke dveřím, kde doopravdy stojí Alex. Já o vlku a vlk za dveřmi. To je moje šance. Počkám, než si sedne ke stolu naproti a ještě, než něco začnu, tak začne on.

„Ahoj, jsem rád, že už si v pořádku. Když jsem se doslechl, že tě postřelili, měl jsem strach."

„Ahoj, jo to... už jsem v pohodě, občas jizva zatahá, ale to je prej normální, takže to prostě ignoruju a ono to přejde."

„Jo, to je fajn, hlavně, že už si zpátky," usměje se Alex. Páni, zatím to vypadá dobře.

„Díky, promiň, že kvůli mně trčíš v kanclu, to jsem fakt nechtěl."