Úhel pohledu

Kapitola 9

Neustále si přehrávám, co se večer stalo. Já ho políbil. Na co jsem myslel? Co si myslel on? Jaké to teď bude až se potkáme? Jak se budu chovat? V práci naprosto neutrálně, to samozřejmě, tak jako do teď. Ale co až se zase sejdeme mimo naše práce? V pondělí? Co když nepřijde? Co když nepřijdu já? Měl bych vůbec chodit? Tohle je naprosto příšerná situace. Jasně, dost okatě se mnou flirtoval, ale bral jsem to jako srandu, nakonec i přiznal, že se mu líbím. Ale to jsem se na něj musel takhle vrhnout? Vážně by mě zajímalo, co si myslí, možná by mi to pomohlo zjistit, co si vlastně myslím já.

„Hej! Posloucháš mě?!" pronikne Alexův hlas do mé mysli.
„Jasně, sorry, trochu jsem se zamyslel."
„To už je dnes po třetí, co si mě přestal poslouchat. To seš zamilovanej nebo co?" začne se smát. Já ne. Zaprvé je mi krajně nepříjemné bavit se o tom zrovna s ním a zadruhé nevím. Samozřejmě, že mi Juuzen leží už nějakou dobu v hlavě. Juuzen, který nenosí masku. Ale je to v tomhle duchu? Ze začátku jsem si myslel, že nebudeme moct být ani přátelé, a nakonec ho políbím. Musím si dát pauzu. Potřebuju trochu prostoru, prostě ho nevidět a vymyslet, co to má všechno znamenat.

„Jo, to určitě," nahodit lehký tón a pokračuju: „co si teda říkal?"
„Jen jsem tě zval na pivo."
„Sorry, dnes to nejde, už něco mám," snažím se vyhnout.
„Poslední dobou furt odmítáš, to si přestal pít nebo co? Slibuju, že už se tak nezřídím."
„Přemýšlel jsem, že se na chvíli alkoholu vyhnu no. Víš jak, něco jako odpočinek pro játra a takový zbytečnosti," zasměju se a snažím se nevypadat nervózně. Tohle téma prostě nechci otevírat, protože bych se zase dostal k Juuzenovi, a to teď doopravdy nepotřebuju.
„Ježiši! Jedno pivo ještě nikoho nezabilo," ale mohlo by.
„I kdybych chtěl, tak dneska už fakt něco mám," ukončím konverzaci a začnu se věnovat papírům no stole.

Vážně něco mám. Volal jsem mamce, že se tam na víkend zastavím, protože jsme se dlouho neviděli. A taky tím pádem nepůjdu o víkendu do baru a budu mít i nějaký čas si to všechno urovnat. To je přesně to, co teď potřebuju.

„Konečně ses ukázal!" ozve se místo pozdravu hned, jak se otevřou dveře.
„Ale mami, děláš, jako bych tu nebyl deset let," zasměju se, zatímco mě moje matka mačká v objetí.
„Mám pocit, že to zhruba tak dlouho je," zasměje se.
„Přeháníš, víš, že se snažím jezdit často, ale zločin nečeká."
„Že zrovna já mám za syna policistu," falešně lomí rukama a směje se.

Sedíme s mamkou u televize a večeříme, doma uvařené jídlo, které není z polotovaru. Tohle mi vážně chybělo. Asi jediné místo, kde jsem doopravdy doma. Taky si tu nemusím na nic hrát, a to je příjemná změna. Vždy jsem si s mamkou skvěle rozuměl a po smrti otce se náš vztah ještě prohloubil. Jsme spíš jako přátelé než rodič s dítětem.

„Tak co se děje?" zeptá se jako blesk z čistého nebe. Ale mohlo mě napadnout, že si dá dvě a dvě dohromady.
„Nic, jen si potřebuju trochu odpočinout," usměju se a doufám, že to spolkne i s navijákem. „Zlatíčko, jsem sice stará, ale ne hloupá, tak mi prostě řekni, co se děje a já se ti budu snažit pomoct, když o to budeš stát," dořekne a pohladí mě jako malé dítě.
„Já právě úplně nevím, co se to děje. Potřebuju si jen něco srovnat, a to u sebe dost dobře nemůžu."
„Chceš mi říct o co přesně jde?"
„Asi ne, jen potřebuju přemýšlet a zároveň nepřemýšlet, což nedává ani trochu smysl, ale ty mi rozumíš, že?"
„Samozřejmě. Takže se koukneme na nějakej pěknej film a ono prozření přijde samo. Vždyť to znáš."
„Děkuju mami," je jediné, co dodám a začnu sklízet ze stolu.

Takže prozření přijde samo? A Kdy proboha? Protože by si mohlo pohnout, už mě tenhle stav neustálého zamyšlení unavuje.

„Zase se brzo ozvu, neboj mami," snažím se ji ujistit.
„Aspoň tak nestydatě nelži vlastní matce," usměje se vřele. Já se cítím dost provinile, protože bych se jí doopravdy měl ozývat častěji.
„Tak se o to aspoň pokusím."
„Hlavně si vyřeš, co potřebuješ a buď spokojenej. To je pro matku to nejdůležitější. A jestli k žádnému prozření nedošlo, jakože vidím, že nedošlo, tak mu běž prostě naproti."
„Mám tě rád mami," sevřu ji ještě naposledy v objetí, otočím se a vydám se směrem ke svému bytu, protože domovem ho nazvat nemůžu.

Nakonec se prozření za celý víkend nedostavilo. Jak nečekané. Takže jsem se rozhodl, že se budu řídit radou co mi dala mamka a půjdu mu naproti a prostě si s Juuzenem promluvím narovinu. Jenže to jsem se spletl, protože už dvě hodinu tu čekám a on nikde. Už tu měl dávno být, takhle pozdě nikdy nechodí. Nevím, co se stalo, ale na jednu stranu jsem rád. Byl jsem vážně nervózní a odpověď se dostavila sama. Nebo spíš nedostavila. A i když to není ideální, tak bych tím tuhle kapitolu uzavřel. Dále náš vztah bude takový, jako když jsme se potkali. Dva cizinci zbrojící proti sobě. Na jednu stranu je to vážně úleva, nemuset řešit nic z toho co se stalo, ale na jednu stranu vím, že mi to ještě chvíli nedá pokoj, protože tohle je tedy pěkně otevřený konec.

No nic, odcházím, barman už po mě lítostivě kouká, protože už si zvykl, že jsme tu dva a já na tohle nemám náladu. Sám pro sebe se usměju. Být na jeho místě, tak se netvářím lítostivě, ale škodolibě. Tohle bylo jasné od úplného začátku.

Jsem na sebe vcelku pyšný. Je to dva týdny a já se od toho dne, kdy se neobjevil, v baru neukázal a mám pocit, že nad tím už tolik nepřemýšlím. Věnuju se práci a vypadá to, že si dal Juuzen pauzu i s celým gangem. Tak aspoň k něčemu to bylo. Vědět, že stačí jeden polibek, vlastně tedy dva, aby přestal provokovat, tak ho políbím při prvním setkání. Ale musím k sobě být upřímný, ty večery na baru mi chybí. Teď už si nemám pořádně s kým promluvit. Alex je absolutně mimo hru a volat pořád mámě, jako kluk, co je poprvé na školním výletě vážně není můj styl. Dokonce jsem přemýšlel nad tím, že si pořídím psa, ale to nemůžu žádnému chudákovi psovi udělat. Takže jsem tam, kde jsem byl, než tohle celé začalo a zjistil jsem, že už mi to absolutně nevyhovuje. Když se jednou socializujete, prostě to zanechá následky.

Tři týdny. Tak dlouho jsem tu nebyl, ale nic se nezměnilo. Stále je to průměrný bar s průměrnou whisky. Tentokrát ani nesedím na baru, ale sedl jsem si ke stolu. Ze začátku jsem se cítil hrozně nesvůj, ani nevím proč, je jedno, jestli jsem sám na baru, nebo u stolu, ale zároveň to jedno není. U stolu si přijdu opuštěnější. Barman po mě hodil pohledem, který si úplně neumím vyložit, ale je mi to jedno. Dneska si prostě chci užít pár skleniček whisky a jít domů spát. Nebyl to nijak výjimečný den a možná proto se cítím tak pod psa. Ale to není nic, co whisky nevyřeší.

„Ahoj fešáku, můžu si přisednout?"