Úhel pohledu

Kapitola 7

Dny zase plynuly, Alex si údajně nic nepamatuje, ale už jsem s ním znovu do baru nešel i přes jeho pozvání. Snažím se náš společný vztah udržet na profesionální úrovni a nevydávat nějaké nesmyslné, matoucí signály. Sám jsem ale byl v baru už dvakrát. Ani nevím, co čekám, že ho tam potkám? K čemu by to bylo? Jednou mi pomohl, to z nás ale nedělá kamarády. Navíc je to Juuzen. Ale pomalu si začínám připouštět, že se s ním vidět chci. Chci s ním mluvit, chci zjistit co to má celé znamenat. Chci vědět, proč mi prostě nedá pokoj.

„Kde máš kamaráda?"
„Koho?" vyruší mě z úvah hlas, na který podvědomě už nějaký čas čekám.
„Vy už se spolu nemazlíte na ulici?"
„To rozhodně nebylo mazlení," zalétnu k němu pohledem, „Kde máš masku?" vyletí ze mě dřív, než se zastavím. Pozvedne obočí v překvapení, ale to je hned pryč.
„Dneska jsem tu za sebe, ne za Juuzena."
„A jak se tvé pravé já jmenuje?"
„Nejsi nějak moc zvědavý?"
„A to jsme teprve na začátku."
„A jak se jmenuješ ty?"
„Můžeš mi říkat pane policajte," zasměju se a upiju ze sklenice.
„Přestaň se mnou tak okatě flirtovat," odvětí a já poprvé slyším jeho smích. Zatím se vždy pouze usmíval.
„Já zásadně neflirtuju, určitě ne s tebou."
„Takže s někým jiným ano? To je vlastně jedno. Každopádně, pane policajte, pokud tak lpíš na tom, abych nevěděl tvé jméno, tak se to moje taky nedozvíš."
„Tak jo, Juuzene. Ještě jedna otázečka. Proč si zatraceně necháš říkat jako postava z animáku?"
„Protože mám rád animáky," a je tady zase, ten úsměv, jenom mě škádlí. Proč se ptám na nepodstatné věci? Neměl bych se zeptat na to, co mě trápí už takovou dobu? Místo toho tady tlachám jako malý děcko.
„No asi bych měl jít," zavelím ústup, protože si nejsem jistý, co dalšího by ze mě vypadlo za skvosty.
„Snad přede mnou neutíkáš, když jsem konečně dorazil."
„No právě, ty si teprve dorazil, zatímco já tady už chvíli sedím."
„To zní jako by si na mě čekal," úsměv, ten zatracený úsměv.
„To by se ti líbilo co?" uchechtnu se a chystám se k odchodu.
„Vlastně jo," odpoví jako by o nic nešlo, ale já se na místě zastavím a nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. Dělá si ze mě srandu?
„Měj se, Juuzene," dám se zase do pohybu.
„Zítra na mě nečekej, ale pozítří tu budu." No a? Co je mi potom? Neotočím se a ani nedám nijak jinak najevo, že jsem ho slyšel. Prostě odejdu z téhle parodie na cokoliv, co to má být a nebudu se tím zatěžovat.

Co tu proboha dělám? Copak nemám lepší plány? Ne, nemám. Ale to neznamená, že musím do baru, když zítra mám službu. To normálně nedělám. Jsem takový hlupák. Vím, že se má objevit, proto tu jsem. Minimálně to říkal. Bože, to byl přímo debilní nápad. Rychle do sebe oklopím sklenici a zaplatím. Jenže to by nebylo to pravé ořechové, kdybychom se nesrazili ve dveřích. Doslova nesrazili, já blázen nekoukal, kam jdu a vrazil přímo do něj. Chytil mě a na délku paží od sebe odtáhl.

„Wohou, to je přivítání, nečekal jsem, že jsem ti chyběl tolik, že se na mě hned vrhneš," směje se, nemá na sobě masku a jizva se mu zase skrčí, ale takhle z blízka to nevypadá hrozivě ani trochu. Já se ale nesměju, já se cítím trapně. Neskutečně trapně. Proč jsme se prostě nemohli minout? Díky štěstěno!
„Jen jsem do tebe vrazil, nikdo se na nikoho nevrhá."
„Škoda, mohla by to být docela zábava."
„Přestaň s tím, je to směšný. Jsem na odchodu, tak mě pust," vypadá překvapeně a koukne se mi na ramena, za která mě stále drží.
„Jasně, promiň..." pustí mě, „Ale co kdyby sis se mnou dal sklenku?"
„Už bych neměl, mám zítra ráno službu."
„Neboj fešáku, nezdržím tě nijak dlouho, taky dnes nemám moc času," Tak proč přišel? Kvůli tomu, že to řekl? Kvůli mně?
„Neříkej mi fešáku!"
„Jasně jasně, radši se pojď posadit a napít."

Nakonec jsem měl skleničky tři a měl bych jich určitě ještě více. Jeho přítomnost mi byla příjemná a cítil jsem se uvolněně jako už dlouho ne. Ale bylo jasné, že to nebude trvat věčně, a nakonec přeci jenom musel jít.