Úhel pohledu

Kapitola 6

Papírování k tomuhle zásahu mi dalo vážně zabrat, ale to nevadí, protože máme osm lidí, a to už je docela pěkný úlovek, navíc máme Juuzena. Konečně je známa jeho totožnost. Konečně je znám celý jeho obličej. Ale mě to nezajímá, dokud bude v rukou spravedlnosti a nebude moct schvalovat a dělat další výtržnosti.

„Hej, dobrá práce parťáku!" chytne mě Alex okolo ramen. Pootočím hlavu jeho směrem a zasměju se, „Taky ses činil!"
„Tak co zajdeme večer na pivo? Zasloužíme si to! A musíme oslavit, jak nám to spolu klape!" v ten moment okolo vedou spoutaného Juuzena z výslechové místnosti. Otočí se naším směrem a zvedne jedno obočí. Cítím, jak z mého obličeje mizí úsměv a pouze koukám, dokud neotočí hlavu dopředu, jako pyšný páv a neodvedou ho pryč.
„Jasně! Dobrej nápad, fakt si to zasloužíme," odpovím Alexovi, který kouká za Juuzenem a taky už se nesměje.
„Fajn, tak v devět? Jako obvykle?"
„Spíš mě napadlo, jestli by si nechtěl trochu změnit lokál, není to nic moc, spíš těžkej průměr, ale mám chuť na whisky a tam mají tu nejlepší průměrnou whisky ve městě."
„Jasně není problém, je to někde poblíž?"
„Kousek od mého bytu, tak mě v devět vyzvedni"
„Jasný, tak zatím čau!"
„Čau."

Taky se zvedám k odchodu, když mě ještě zastaví Maty.

„Hele kámo, ten tvůj Juuzen, je teda pěkně divnej."
„Cože?" nechápu o čem je řeč, a to se mi nelíbí.
„Neměl u sebe žádný doklady a furt trval na tom, že jeho jméno je prostě Juuzen. Každopádně ho nemůžeme zavřít za bitku na ulici a jiné přímé důkazy ani ze starších případů nevedou přímo k němu, takže ho musíme nechat jít, pěkně si to pojistil. Jo a taky se ptal po tobě."
„Po mně? Proč?"
„Ptal se, proč ho nevyslýcháš ty, že by si s tebou rád popovídal."
„On mě jmenoval?"
„To zrovna ne, ale řekl, cituji: „mám na mysli toho fešáka co sedí támhle." a ukázal na tebe."
„To je blbost, nemám si s ním absolutně co říct, vždyť ho neznám."
„Nebyl on u toho, když tě postřelili?"
„No a? u toho bylo vícero lidí, a to z nás nedělá kamarády nebo tak něco."
„Jasně, jen jsem myslel, že by tě to mohlo zajímat," mrknul a odešel dřív, než jsem stihl cokoliv dalšího říct.

„Mám za to, že jsem říkal v devět," řeknu bez pozdravu, jakmile otevřu dveře.
„Jsem tu trochu dřív no, už jsem neměl co dělat a myslím, že ty si taky nebyl nějak významně zaneprázdněn," zasměje se Alex.
„Tak pojď, jdeme se napít." Nebyla to tak úplně pravda. Byl jsem zaneprázdněn vlastními myšlenkami. Co to mělo být, že se po mně ptal? O co mu pořád jde? Copak nebude mít nikdy klid? Copak JÁ nebudu mít nikdy klid?

„Hej! Posloucháš mě vůbec?" vytrhne mě Alex z myšlenek.
„Promiň, jen jsem se trochu zamyslel, asi potřebuju ještě víc alkoholu," zasměju se.
„Moje řeč! Pojďme si dát panáka!" směje se na plné okolo Alex. Asi mu stačí relativně málo, když už teď se směje jako blázen. Možná nebude tak špatný se dnes nedržet a prostě si to užít, mám dva dny volna a myslím, že za tu dobu se zvládnu hodit do pořádku z kocoviny.
„Jen to sem syp!" směju se taky.

Páni, když je člověk doopravdy otupen alkoholem, ne pouze povrchově, kdy vnímá okolí i to, že na něj alkohol začíná působit, myslím doopravdy, kdy se směje nahlas, mysl mu neotravují zbytečné myšlenky. Je to krása, měl jsem to podstoupit už dřív i za cenu ranní kocoviny. Moje myšlenky přeruší nový příchozí. I přes alkoholový opar ho poznám okamžitě, Juuzen. Takže ho doopravdy pustili. Jeho oči najdou mé, trochu se v nich zajiskří. Nebo to možná jiskří alkohol v mých žilách. Koukáme na sebe a to, že se vrátil Alex postřehnu, až když si sedne vedle mě a dá mi ruku okolo krku a napůl se mi složí na rameno.

„Mám dost, pojďme domů," zamumlá mi do ramene, ale já nespouštím oči z Juuzena, zatímco on zaměří svou pozornost na Alexe. Okamžitě se otočí a zmizí ve dveřích sotva minutu potom co přišel. Zvláštní. Cítím, jak ze mě alkohol vyprchává, zatímco Alex už skoro spí.

Nechce se mi s ním vláčet až k němu, tak ho asi prostě uložím u sebe. Tohle bude dlouhá noc. Venku prší, ještě, že to mám kousek. Alexe vesměs táhnu, protože nohy se mu sotva pletou. Bože, proč se musel tak zřídit, to byl přeci můj plán. I když takhle moc nejspíš ne. Jsme za rohem, už jen půl ulice a jsme u mě, díky bohu, déle bych ho už asi neusnesl, když v tom Alex procitne. Zastaví se a já s ním, pustím jeho ruku, kterou mám okolo krku, aby se mi lépe podpíral. Koukne se na mě, pak na oblohu, ze které prší a zase na mě.

„To je ale romantika, prší, jsme na cestě k tobě domů..."
„Co to meleš, ke mně jdeme jenom kvůli tomu, že neumíš pít."
„Vážně? To je jedinej důvod?"
„Jakej jinej důvody by si jako chtěl?"
„Já nevím... možná něco jako..." nestihnu ani zvednout obočí, když mě natlačí na stěnu baráku a začne mě líbat. Okamžitě se bráním. Co to do něj proboha vjelo! Odvrátím hlavu a snažím se ho ze mě odtlačit, ale on mě drží za ruce a přitahuje se ještě blíž. Líbá můj krk. Nakonec se mi podaří dostat ho ode mě na délku paží.

„Co to do tebe vjelo! Zbláznil ses? Okamžitě přestaň!"
„Prosím tebe, děláš, jako by se ti to nelíbilo!"
„Nech toho! Okamžitě! Máš doma přítelkyni!"
„No a? Vždyť tě to ve skutečnosti nezajímá! V životě si nemluvil o žádné ženě, začal si ke mně být milejší! Dal jsem si dvě a dvě dohromady!"
„Tak to sis dal dohromady špatně!" Místo odpovědi se na mě zase vrhnul. O co tu jde? Tohle mi nikdy nepřišlo na mysl! Snažím se ho ze sebe dostat, už je to krajně nepříjemné a dochází mi síla, když v tom ucítím, jak tlak povoluje. Otočím hlavou směrem zpět, směrem na Alexe a vidím, jak mu Juuzen akorát dává pěstí. Alex má dost a co si pamatuji, Juuzen má sílu, takže Alex lehne k zemi a už se nezvedá. Cítím, jak jsem zadýchaný.

„Díky," pronesu skoro šeptem. Juuzen se na mě otočí a usměje se. Za dobu, co vyšel z baru někde stihl odložit masku. Je to poprvé co ho vidím bez ní, ale vím, že je to on. Podle očí. Když ho vedli z výslechu, měl masku nasazenou, ani nevím proč. Ale teď už chápu, proč ji nosí, i bez ní je snadno zapamatovatelný. Nemá nějak výrazně řezaný obličej, spíš takový jemný, ale tento vzhled narušuje jizva, která se táhne na pravé tváři kousek nad dolní čelistí. Když se zasmál, jizva se trochu stáhla a vypadala ještě zlověstněji, ale mě to bylo úplně jedno. „Takže co s ním teď uděláme?"
„My? No teď asi zavolám jeho přítelkyni, aby si ho tu vyzvedla."
„Takže on má přítelkyni jo? Nevypadalo to tak."
„Proč si mi vůbec pomohl?"
„Vypadal si, že se ti to nelíbí," zatváří se téměř nevinně, ale jeho oči se smějí.
„Doopravdy se mi to nelíbilo."
„To je dobře, jinak bych se musel cítit provinile, že jsem mu dal pěstí."
„Ty se umíš cítit i provinile?" neodpustil jsem si. Normálně bych asi nebyl takhle v pohodě. Je to nepřítel, poslední dny nemyslím na nic jiného, ale posilněn alkoholem a okolnostmi, dalo by se říct, že se to dá vydržet.
„Haha, radši už jí zavolej, nebo z toho postávání v dešti něco chytneme."
„Snad se nebojíš rýmičky." Jenom se na mě koukne a já už vytahuju z Alexovi kapsy telefon a volám jeho přítelkyni. Je jedna ráno, snad to zvedne, teď už nemám nejmenší chuť tahat ho k sobě domů a na chodníku ho nechat nemůžu. Po třetím zvonění to zvedne. Řeknu jí, jak se má situace a kde nás najde.

„Prej tu je do dvaceti minut."
„Páni, ta má naspěch a on přitom..." nedořekne to, ale já vím, na co myslí, myslím na to samé. Absolutně nevím, co to mělo znamenat, a kromě tohohle zmatku se tu ještě bavím s Juuzenem.
„Jestli chceš, můžeš už odejít," nabídnu mu taktně.
„Co kdyby se probral a potřeboval ještě jednu? Pochybuju, že by si to udělal ty."
„Já se umím bránit, jen mě vážně hodně zaskočil. Nikdy jsem mu nic takového najevo nedal, ani on ne, jinak bych se stáhl. Nechápu, co to mělo znamenat."
„Nedal jo? Zajímavý. Asi to bral jinak než ty."
„Asi jo." Zbytek času čekáme v tichosti, pouze sebereme Alexe ze země, každý ho držíme z jedné strany a prostě čekáme. Ale vůbec to není trapné ticho. Snažím se se na něj nekoukat příliš okatě, ale i tak se naše oči několikrát setkají. To už trochu trapné je, ale co se dá dělat. Nakonec naložíme Alexe do auta a než mi dojde, co to dělám, slyším se, jak říkám:

„Nechceš zajít nahoru na kafe, čaj, pivo nebo něco?"
„Díky za pozvání, ale myslím, že pro dnešek si měl toho vzrušení až moc," mrkne a otočí se k odchodu.
„Každopádně díky!" zavolám za ním a on jenom zvedne ruku nad hlavu, jako by mi mával na znamení toho, že mě slyšel.