NEDOKONČENO (nikdy nebude)
original: https://www.wattpad.com/761861040
Varian je kluk se skvělými přáteli a milou starostlivou přítelkyní. Ale po smrti svého otce ho postihne „Disociativní porucha osobnosti", jeho druhé já je sakra zlé a chce převz...
Procházela jsi prázdnými a tmavými chodbami Koronského hradu, ve kterých svítily jenom nově umístěné pochodně. V poslední době byla obloha pořád šedá a tmavá, a tak bylo těžké něco vidět dokonce i ve dne, pokud byste neměli pochodeň.
Měla jsi teorii, že má ta temnota něco společného s těmi kameny, ale o tom jsi s nikým nemluvila.
Běžela jsi po schodech co nejrychleji a mířila do Varianova pokoje. Princezna souhlasila, Aby ses s ním pokusila promluvit, protože to byla jedna z vašich jediných možností. Nečekala jsi, že by se přes týden, když byl zaneprázdněn truchlením nad svým otcem, věnoval vaření lektvaru, který může zachránit království před zničením, ale určitě jsi doufala, že měl alespoň nápad.
A samozřejmě jsi ho chtěla zase vidět.
Došla jsi k jeho dveřím, které byly hned vedle žaláře, a několikrát zaklepala.
Když nikdo neodpověděl, zaklepal jsi znovu. „Variane? Jsi tam? To jsem já. (Y/N)."
Zpočátku nebyla žádná odpověď, ale po nějaké době byl za zdmi slyšet tichý známý hlas.
"(Y/N)? Jsi to ty?" Zeptal se z druhé strany dveří hlasem, který zněl, jako by se mohl každou chvílí zlomit.
"Jo jsem, jsem to já. Můžeš mě pustit dovnitř?" Zeptala jsi se tiše a položila ruku na dveře. Slyšela jsi ho trochu zaváhat, ale nakonec jsi uslyšela cvaknutí zámku a dveře se otevřely.
Když jsi ho viděla a jeho stav, do očí se ti nahrnuly slzy a každá zeď, kterou jsi okolo sebe minulý týdne postavila, se rozpadla.
Tvůj nejlepší přítel se na tebe díval s rudýma očima s kruhy pod každým, jeho vlasy byly jeden velký nepořádek, černé šaty, které měli všichni na hradě nosit, byly špinavé a pomačkané a na tváři měl zmatený a zraněný výraz... Podíval se přímo na tebe, když jsi ho viděla, jako by se ti zlomilo srdce na tisíce kousků.
Měli jste tam pro něj být. Měli jsi sem přijít dříve. Srát na jeho soukromí a jeho čas na truchlení. Potřeboval tě. Bylo to kurva zřejmé a neviděla jsi to, protože jsi byla příliš rozptýleni s hledáním něčeho co by zničilo ty černé kameny ... To jsi ale kámoška...
„Variane, co jsi-" Začal jsi, ale on tě okamžitě chytil za ruku a táhl tě dovnitř svého pokoje, přičemž panikařil.
"Pšš. Nechci, aby to věděli." Varian šeptal a lehce s tebou třásl.
Byla jsi zmatená. "Vědět co? Variane, co se děje?" Chystal se něco říct, ale pak si jen povzdechl a zavřel oči. To tě ještě více zmátlo. Čekala jsi , že se na tebe buď naštve, že ses poprvé objevila až teď, nebo bude opravdu smutný, a bude pořád brečet kvůli jeho otci, a ne že bude kvůli něčemu takhle skeptický.
"Variane." Zašeptal jsi, chytla jsi ho za bradu a on si znovu povzdechl. "Mě to můžeš říct."
A pak, k tvoji radosti, přikývl a vy dva jste se posadili na postel. „Já ... V posledních několika dnech ... vím, že to zní bláznivě, ale nemůžu se vzpomenout. Poslední věc, kterou si pamatuju, bylo že jsem přišel z pohřbu mýho táty a zamknul se tady v pokoji. Všechno ostatní je prostě...fuč. Je to, jako bych si nemohl vzpomenout na poslední hodinu ... "Mluvil s velkým zmatkem a smutkem v hlase.
Podívala jsi se na něj zmateně. "Poslední hodinu? Variane, ten pohřeb byl před týdnem."
Oči se mu šokem rozšířily „CO !?"
„Ty jsi to nevěděl? Variane, bylo to sedm dní. Musíš si pamatovat aspoň něco!"
„Ale to je ono (Y/N)! Nepamatuji si ani jednu věc! Je to, jako bych se právě probudil ze snu! Já - já -" Varian mluvila s takovou panikou, že jsi taky zpanikařila.
"Ale Variane, možná je to úplně normální! Myslím po tvojí... ztrátě, možná jsi byl tak smutný, že se ti mysl prostě ... Vypnula?"Pokusila jsi se říct, nevěděla jsi, jestli to bylo vůbec normální.
„N-ne, není to tak ... Nebo možná je, já nevím, ale na sedm dní? Sedm dní? Nedělal.... jsem něco?" Řekl a Prohrábl si vlasy. Věděla jsi, že tvůj nejlepší přítel nenáviděl, když něčemu nerozuměl, a zjevně nechápal, jak to, co se s ním dělo, bylo vůbec možné.
A pak ses rozhlédla po jeho pokoji. Knihy a vybavení pro alchymii byly rozházeny po podlaze a téměř všude, kde jsi se podívala, bylo možné najít bublající tekutiny.
"To jistě nevypadá, že jsi nic nedělal." Řekla jsi a šla k jeho stolu. Byla tam kniha s něčím, co v ní bylo napsáno. Vypadalo to jako spousta ingrediencí pro vaření různých lektvarů.
Varian přišel za tebou a rozhlédl se po svém pokoji. Jen kývl s vážným výrazem v obličeji.
Přejela jsi prsty po stránce a překvapilo tě, že inkoust ještě nebyl suchý! Obrátila jsi se k Varianovi, s rukou zvednutou tak aby ji viděl.
"Tahle stránka je napsána inkoustem, který ještě nevyschl! To znamená, že jsi to musel napsat chvíli před tím, než jsem vešla. Co jsi dělal před tím, než jsem přišela? "
Varian zavrčel a položil ruce na hlavu, jako by ho něco opravdu bolelo. "Já-já nevím. Nemůžu si vzpomenout na nic co se stalo před tím než jsi zaklepala..."
Přikývla jsi. To bylo opravdu podivné.
Zvedla jsi knihu, aby se Varian podíval dovnitř. "Vzpomínáš si na něco z tohohle?"
Pozorně se podíval na každé slovo, ale nakonec zavrtěl hlavou. "Ne ... Ale je to můj rukopis. To je opravdu zvláštní."
„No neříkej. Víš, co tenhle lektvar, o kterém jsi psal, dělá?" Zeptala ses. Možná pracoval na lektvaru, který by mohl nějakým způsobem rozpustit ty kameny, a proto jsi sem přece přišla. A samozřejmě aby jsi viděla Variana.
Znova se podíval na tu stránku. Zjevně hluboké přemýšlel.
