slytherin mudblood 2 | draco malfoy

kapitola 2 - Vzdal to

Pohled Harryho

Seděl jsem ve velké síni a společně s Hermionou jsme doslova propalovali dveře pohledem. Bál jsem se. Věděl jsem, že pokud se Charlotte něco stalo, byla to moje chyba. Myslel jsem si, že jí by Malfoy ublížit nemohl. Zmýlil jsem se snad?

,, Musíš se pořád cpát? Tvá kamarádka se ztratila!" začala Hermiona bouchat do Rona a ten se na ni jen šokovaně podíval.

,, Co blázníš? Otoč se" řekl Ron a dál se ládoval podivně vyhlížejícím želé.

Hermiona i já jsme stočili pohled ke dveřím. Byla tam Charlotte, která s neutrálním výrazem vešla s Malfoyem do síně a zamířila ke zmijozelskému stolu, aniž by nám věnovala jediný pohled. Němě okolo sebe prošli a každý si sedli na jiná místa, daleko od sebe, a oba dva si podepřeli hlavy. Dívali se do prázdna. Chvíli jsem je ještě nechápavě sledoval, ale pak jsem se otočil zpátky na Hermionu a Rona.

,, Co myslíte, že se stalo?" zeptal jsem se jich. Věnovali si nechápavé pohledy a podívali se zpátky na mě. Pak mi to došlo - nevěděli, že jsem Charlotte půjčil neviditelný plášť.

,, Půjčil jsem Charlotte neviditelný plášť, aby mohla po zbytek cesty odposlouchávat Malfoye a tu jeho partičku" objasnil jsem jim situaci a Hermiona se na mě zamračila.

,, To nemyslíš vážně! Opravdu jsi Charlotte využil na špehování Malfoye? " zašeptala nevěřícně a já jen pokrčil rameny.

,, Možná? Ono je to stejně jedno. Měla za ním namířeno tak i tak." řekl jsem nezaujatě a pustil jsem se do jídla, mezitím, co se slova ujal profesor Brumbál.

~

Pohled Charlotte

Nevnímala jsem žádná slova, která vycházela z úst našeho ředitele. Avšak při tom jméně, při jméně Tom Raddle jsem sebou mírně škubla. Pohledem jsem střelila k učitelskému stolu, kde se na mě celou dobu díval Snape. Smutně jsem se na něj usmála, i když on držel tu svou kamennou masku. Potom pohledem střelil k Dracovi, stejně jako já, a nakrčil obočí. Často jsme dokázali komunikovat takhle na dálku a ani slova jsme k tomu nepotřebovali. Jen jsem pokrčila rameny a dál své pohledy upírala jen na mého Blonďáčka, který momentálně vypadal mnohem více zmožený, než kdy jindy.

Byla jsem na cestě z večeře, když jsem za sebou slyšela kroky. Když jsem se otočila, pohled mi spadl na mé nebelvírské kamarády, kteří si ke mě razili cestu. Povzdechla jsem si a počkala jsem, až přijdou až ke mně.

,, Charlotte, co se stalo? Proč jste přišli tak pozdě? Zjistila jsi něco?" vytáhl na mě Harry několik otázek hned, co se dostal do mé blízkosti. Hermiona mi jen věnovala soucitný pohled, ale dále chování svého kamaráda nijak nekomentovala.

,, Víš Harry, já nejsem žádný špeh. Jsem ti vděčná, že jsi mi půjčil plášť, to ano, a jediné, co ti mohu říct - nic zajímavého. Draco si jen povídal s tou otravnou, hnusnou a panovačnou Pansy, odsekával Blaisovi a následně, když všichni vystoupili, použil na mě zaklínadlo petrificus totalus s tím, že jsem ty. Takže jsem ti tak nějak shrnula to důležité, zítra ti vrátím plášť a myslím, že tohle téma už nadále probírat nemusíme, že? Skvělé" sama jsem si odpověděla, otočila jsem se a ignorujíc jejich zmatené pohledy jsem odešla do mého pokoje.

Později toho večera, konkrétně když odbila osmá hodina, vydala jsem se do nejodlehlejší části hradu. Sedla jsem si na římsu, pozorovala jsem jasné, hvězdami poseté nebe a čekala jsem na Draca, i když mi přímo nepotvrdil, že mě dnes večer poctí svou přítomností. Já však i přes všechny události posledního půl roku doufala, že se nad mou zmatenou dušičkou slituje a dnes večer se ukáže.

Nebylo tomu tak.

Čekala jsem déle než tři hodiny, následně jsem to však vzdala a zklamaně, z části i naštvaná sama na sebe jsem se odebrala do mého pokoje. Se zvýšenou opatrností jsem vzklouzla pod přikrývku a nechala jsem se konejšit jejím teplem. Slzám jsem nechala volný průběh. Draco mi na srdci zanechal takové stopy, že představa, kterou jsem tak dlouho brala za správnou se najednou jevila jako noční můra. To, jak byl mému srdci blízko a zároveň daleko, ve stejnou chvíli, mě nejen že mátlo a netěšilo, ale zároveň děsilo. Věděla jsem, stejně jako všichni ostatní, že válka se blíží. Temné síly se snaží dostat k tomu jedinému, po čem Pán zla touží. K Harrymu.
Věděla jsem, že obranná kouzla Bradavic a také Brumbál budou mému otci bránit tak dlouho, co jim síly dovolí. Jak jsem ale byla schopna já, Voldemortova dcera, snášet všechny tyhle temné strasti bez něj? Bez Draca?
Toužila jsem se k němu teď přivinout a vyplakat se mu do ramene. Přesně to bych totiž dělala, kdyby přišel. On vždycky moc dobře věděl, že se od sebe nedokážeme držet dál, a když jsem to konečně pochopila, začal se mi vzdalovat. Vzdal to. To, že nepřišel, pro mě bylo dostatečné gesto. Bylo mi jasné, že dobývání se zpět do jeho života i přes možnou cenu toho mého bude při nejmenším složité, ale hlavně komplikované, vzhledem k naší předešlé situaci. I tak jsem ale byla přesvědčená, že nadcházející válkou budeme procházet spolu a spolu projdeme i k jejímu konci.