slytherin mudblood 2 | draco malfoy

kapitola 3 - Jednoho chlapce

S pohledem zabodnutým do kamenné podlahy jsem procházela zalidněnou chodbou. Párkrát jsem už do někoho vrazila, to mi však nezabránilo topení se v mých myšlenkách. Je to už pár dnů, co se mi Draco jakoby vyhýbá, a já nejsem schopna ho zastihnout. Snažím se, jak jen můžu. Pořád toužím po tom mu všechno vysvětlit a naivně věřím, že všechno bude v pořádku. Vím, že jsem si celou dobu tohle přála, ale velice rychle jsem pochopila, že bez něj žít nedokážu. Nedokážu přežít. Potřebuji mu všechno říct a věci uvést na pravou míru dřív, než se to pokazí úplně. Jakoby už nepokazilo...

Jako střela jsem vletěla do učebny lektvarů. Nehlídala jsem si čas a myslela jsem si, že mám zpoždění, avšak když jsem spatřila opuštěnou třídu s panem profesorem Křiklanem u nějaké vitríny, podivila jsem se. Buď jdu až moc pozdě, nebo dokonce brzy.
Pán profesor se na mě otočil a podivil se. Potom se podíval na své kapesní hodinky a pak zpátky na mě.

,,Jste tady o deset minut dřív, slečno... " nedokončil větu Křiklan a já na něj jen zaraženě koukala, dokud mi nedošlo, že mu mám říct své jméno. Ty jsi zase dneska mimo... Dík za podporu.

,, Jonesová! Jmenuji se Jonesová a... Ovšem. Já.. Omlouvám se! Přijdu později.." chtěla jsem se vypařit, ale pan profesor mě zastavil.

,, To je v pořádku, slečno Jonesová. Zůstaňte. Zachvilku se zde stejně objeví další studenti. Zatím se můžeme seznámit. Čaj?" pokynul rukou ke stolu, na kterém byla podivuhodná konvice s čajem a několik šálků. Přikývla jsem. Odložila jsem si své věci na jednu z židliček opodál a potom jsem uchopila svůj šálek s tekutinou a trochu jsem si usrkla. Potom můj zrak padnul k několika kotlíkům s tekutinami.

,, Smím?" ukázala jsem na lektvary a pan profesor se zvláštně úšklíbl. Myslím, že to měl být spíš úsměv.

,, Ale jistě. Jen se podívejte" řekl mi a já přistoupila k lektvarům. Zajímaly mě ty záhadné tekutiny, postupy, kombinace a všechno další, co se lektvarů týkalo. Jednak protože byly užitečné, jednak protože Snape. Všichni chápeme.

Když jsem přešla ke stolu s kotlíky, otevřeli se dveře. Leknutím jsem trochu poskočila, když jsem si však uvědomila, že to je jen nějaký student, oddechla jsem si. A ne jen tak ledajaký student.
Pohled mi padl na nic neříkajícího blonďáčka. Nesnažil se zakrýt svou nervozitu, když vstoupil do učebny. Díval se na mě a nic neříkal. Já mu pohled opětovala a nechala se unášet v toku mých myšlenek a představ. Možná by jsme na sebe mohli civět hodiny, kdyby nás profesor Křiklan nepřerušil.

,,Pane Malfoyi, vítejte! Právě tady se slečnou Jonesovou probíráme lektvary. Pojďte, no pojďte se taky podívat" pobídl Draca Křiklan. Draco si odložil své věci vedle mých a přišel za námi. Nic neřekl, jen se podíval na kotlíky. Oba jsme čekali, co náš nový profesor řekne či udělá.

,, No! Tak říkejte, hádejte. Poznáváte nějaký z lektvarů?" zeptal se nás nadšeně a my se na sebe s Dracem podívali. Pohled mi padl na kotlík přímo před námi.

,, Tohle je.. Amorův šíp. Nápoj lásky..." řekla jsem a přistoupila jsem blíž. Přičichla jsem si. Chtěla jsem vědět, jestli se něco za tak dlouhou dobu, co jsem to udělala naposled, změnilo. Ani ne. Pořád jsem cítila to samé, jen v mnohem větší míře. Více jeho vůně...
Chvíli mě ovládla nostalgie a já zavzpomínala na časy, kdy jsem ještě ani neměla tušení, že jsem dcera Pána zla. Vzpomínala jsem na časy, když jsme se s Dracem nevinně škádlili, dobírali si jeden druhého, otravovali se a v neposlední řadě, jak jsme se spolu smáli. Nad vzpomínkou, kdy jsme se spolu váleli ve sněhu a on mi pak věnoval jeden z jeho ledových polibků, jsem se musela pousmát. Pamatuju si všechny ty pocity euforie, když se jeho rty dotkly těch mých...

,, Copak cítíte, slečno? Smím-li se tázat.. " vyrušil mě z mého přemýšlení Křiklan a já si uvědomila, jak na mě on i Draco upírají zvědavé pohledy. Že bych mu přece jen nebyla úplně ukradená?

,, Jednoho chlapce.." řekla jsem s rumněnci ve tvářích a podívala jsem se na Draca. Sklopil pohled, ale nenápadně se na mě usmál. Za to pan profesor se usmíval od ucha k uchu.

,, Ach, ta mladá láska. Víte, když já byl ve vašem věku..." začal vyprávět. Nic moc jsem si z jeho vyprávění nezapamatovala, jelikož jsem ho ani moc neposlouchala. Celou dobu jsem se soustředila jen na osobu s platinově světlými vlasy, a to i když přišli ostatní studenti a začala hodina lektvarů.

~

Ten večer jsem si šla sednou na, teď už opět moje, místo. Potřebovala jsem se po dnešním dni plného přemýšlení nad Dracem vyplakat, a jiné místo než tohle mě nenapadlo. Potřebovala jsem místo, kde bych byla sama a mohla dát volný průchod mým slzám i myšlenkám. Potřebovala jsem ho. Doteď jsem si možná ani pořádně neuvědomovala, jak moc se mi dostal do hlavy, do srdce. Jak moc jsem se na něj dokázala za ten čas upnout, jak moc jsem po něm toužila. Jak moc se mi po něm stýskalo a také po jeho hřejivé náruči, která mě tolik uklidňovala a dodávala pocit bezpečí. Tak moc jsem ho milovala...

Propukla jsem v hlasitý pláč. Věděla jsem, že v téhle odlehlé části hradu nikdo v tuhle noční hodinu nebude, proto jsem se ani nesnažila potlačit vzlyky. Potřebovala jsem ze sebe všechno dostat ven a jinak to nešlo. Nadávala jsem si. Proklínala jsem se. Jak jsem ho mohla, pro Merlina, k sakru nechat jít?! Čím jsem myslela, když jsem se domnívala, že když se oddistancuju, nějak mi to pomůže? Či dokonce - ochrání?

Byla jsem hloupá. Hloupá, naivní, blbá, malá holka, která si nedokázala ustanovit své priority a cíle a poslala do háje jedinou osobu, které se mohla svěřit se vším. Ať už ji trápila škola, profesoři, Harry a kamarádi, zápletka v knize, rodiče, smutek, radost, strach, nerozhodnost, obavy... Vždycky jsem mu mohla všechno říct. Ale teď je to pryč. Odehnala jsem ho od sebe a on už se nevrátí...

Znova jsem propukla v hlasitý pláč.