slytherin mudblood 2 | draco malfoy

kapitola 12 - Ty holky mě jednou zabijou

,, Ah-"

Ani jsem nestihla odpověďet a Hermiona mě vtáhla do objetí. Šla jsem naproti ní a Harrymu po chodbě, tak jsem je chtěla pozdravit a zeptat se jich na to, jaké měli vánoce. Minimálně teda Hermiony, jelikož Harry ještě pořád nevypadá na to, že by byl ochotný se se mnou o něčem bavit..

,, Už jsi o tom slyšela?" vychrlila na mě. Já jen zmateně zakroutila hlavou a Harry se uchechtl.

,,Jak by mohla. Ta se zajímá jen o.. au" promnul si Harry místo nárazu Hermionina loktu a zasloužil si jeden z jejích káravých pohledů. Pak se otočila se zpátky na mě a spustila.

,, Doupě napadli smrtijedi a celé shořelo na popel. Šli po Harrym. Není teď nikde v bezpečí.. " řekla Hermiona soucitně a já zůstala v šoku. Dům mého kamaráda zapálili smrtijedi? Opět ohrozili tolik životů? Harryho ještě ke všemu? A... Tohle by měl dělat i Draco?

Ano, vím, že přemýšlet nad tím, jak těžké to bude Draco mít až bude donucen se stát smrtijedem bylo v tuhle chvíli velmi sobecké, vzhledem ke ztrátě obydlí mých přátel a nebezpečí, kterému byli vystavení, ale... Já v poslední době jednoduše nedokázala myslet na něco jiného. Tížilo mě to. Věděla jsem, že Dracovi nijak nepomůžu, že se smrtijedem stane, že musí zabít Brumbála a že pravděpodobně nás to navždy rozdělí.. A i když byly snad i horší situace u lidí z mého blízkého okolí, já jednoduše lpěla myšlenkami pouze nad mým blonďáčkem. Jako kamarádka oficiálně selhávám, co bude dál?

Neutrálním pohledem jsem sjela z Hermiony na Harryho.

,, Je mi to líto, Harry. Vyřiďte Ronovi, že mě to mrzí. Já teď.. Musím už prostě jít. Omluvte mě." řekla jsem rozpačitě a omluvně jsem se usmála.

Rychlým krokem jsem je obešla a pokračovala jsem tam, kde jsem měla původně namířeno, tudíž na další hodinu. Než jsem tam ale došla, stavila jsem se na dámských zachodcích, abych se trochu uklidnila. Slzy se mi draly do očí a já měla neskutečný strach z nadcházejících týdnů. Válka se blížila neuvěřitelnou rychlostí a můj drahocenný čas s Dracem se krátil. Nevěděla jsem, jestli vůbec válku přežiju. Jako Voldemortova dcera budu spočívat na začátku seznamu jeho budoucích obětí, nebudu-li hned druhá po Harrym..

Po vyučování jsem se rozhodla najít Rona a zeptat se ho, jak na tom je. Proto jsem ale nejdříve zamířila do knihovny, kde jsem hledala Hermionu. Někdo mě musel propašovat k němu do pokoje nebo minimálně do nebelvírské společenské místnosti. A kde jinde bych Hermionu taky mohla najít, že ano?

-

,, Rone?" vešla jsem do jejich pokoje po tom, co jsem zaťukala. Ron se skláněl nad nějakou bonboniérou nad - tuším - Harryho postelí.

,, Jé, Charlie, ahoj. To je ale hezky večer, že?" řekl duchem někde v oblacích. Zatvářila jsem se nechápavě a zasmála jsem se.

,, Ehm, Rone.. Jsi v pohodě?" přišla jsem blíž k němu blíž a zrak mi spadl na bonboniéru a nějaké přání vedle ní.

,, Jasně, je mi úžasně.. To láska mě hladí po duši.. " zasnil se a já se zakřenila a natáhla se pro růžově zdobené přání na posteli. Spěšně jsem si ho přečetla, zatímco Ron přešel k oknu, před které si sedl do tureckého sedu a tupě zíral ven.

,, Tak láska, říkáš?" zasmála jsem se a zakroutila jsem hlavou. Nápoj lásky. Jak nenápadné, Romildo.

,, To je nádhera, že jo? Ten měsíc.."

,, Božskej.. " zasmála jsem se a chtěla jsem ho jít odvléct za Křiklanem, když vtom se otevřeli dveře. Kdo jiný by to byl, než Harry.

,, Co tu děláš?" zeptal se neutrálně a podíval se na Rona.