Ve tvém příběhu

Kapitola první

 V okamžiku, kdy jsem na něm spočinula zrakem, mi bylo jasné, že tohle nedopadne dobře.

Byl to ten nejpřitažlivější člověk, kterého jsem kdy viděla. Z dálky jsem neviděla mnoho detailů, ale už jen způsob, jakým stál, vyzařoval sebevědomí. Široká ramena podtrhovala úzkost jeho pasu, která byla ještě zvýrazněná padnoucím sakem. Nebyl příliš vysoký, ale co mu chybělo do výšky, doháněl živou gestikulací při hovoru s jinými, méně zajímavými, muži. Obličej měl překvapivě vyvážený, rysy, které by jinde působily zvláštně, tady vytvářely ostrou harmonii. Líbilo se mi, s jakým zapálením konverzoval, každá část jeho tváře se při mluvě natáhla, ohnula nebo zkroutila do ještě přitažlivějšího výrazu.

Charitativní plesy byly obvykle nudné, ale tenhle byl světlou výjimkou. Jeden z mých mnoha spolupracovníků měl manželku, která jezdila do zemí zasažených válkou fotit přírodu zdecimovanou člověkem. Výsledek její práce jsme mohli obdivovat na zdech sálu. Nedalo mi to, a přispěla jsem částkou, která odpovídala zhruba mému měsíčnímu příjmu. Cítila jsem se velice štědře, přestože jsem si mohla dovolit přispět dvojnásobnou, nebo i trojnásobnou částkou.

Ach, ty plesy, pomyslela jsem si a rozhodla se, že si promluvím s tím zajímavým mladým mužem. Hrála hudba, myslím, že to byl waltz – nemohlo být tak těžké nalákat ho k tanci. Šampaňské, které jsem doteď popíjela, mi náhle zhořklo v ústech. Až jsem musela odložit skleničku. Chtěla jsem si uchovat střízlivost, poslední, co bych si přála, bylo působit opile.

V duchu jsem poděkovala své prozřetelnosti, že jsem si k této příležitosti nevybrala svou jedinou róbu, a místo toho si vzala jednodušší, ale praktičtější šaty, které se sotva dotýkaly země. K tanci byly mnohem příjemnější. Původně jsem sice o nic takového zájem neměla, přeci jen jsem tu byla spíše z povinnosti, ale když už to takhle dopadlo...

Snažila jsem se působit co nejtajemněji a nejpřitažlivěji, když jsem kolem skupiny hovořících mužů přešla ke stolu s jednohubkami. Vybírala jsem jen tak koutkem oka, zatímco moje plná pozornost směřovala k jejich konverzaci. Ten, co se mi líbil, stál přímo směrem ke mně, ale ani se na mě nepodíval. Hm.

Rozhlédla jsem se a všimla si číšníka s vínem. Pousmála jsem se. Tušila jsem, co bude třeba k upoutání mužské pozornosti, koneckonců, oni bývají slepí, pokud jim nedáte zájem pořádně najevo. Pokynula jsem číšníkovi, vzala si sklenici a trošku usrkla. Potřebovala jsem veškerou duševní sílu k tomu, abych se nezašklebila znechucením. Víno bylo kyselé jako nedozrálé ostružiny, nechápala jsem, proč by to někdo dobrovolně pil. Já s ním měla naprosto jiné plány.

Nohu před nohu a klapání podpatků, na nic jiného jsem se nesoustředila. Věděla jsem, že vypadám dobře, dala jsem si na svém vzhledu velice záležet. Klap, klap. Muž přejel pohledem přes sál, a poté se mi podíval přímo do očí. Pousmála jsem se, tak, aby věděl, že se usmívám jen pro něj. Jeho oči – modré! – mě svlékly. Byla jsem si tím jistá. Teď už jen zapřít rozhovor.

Stála jsem teď skoro vedle něj. Stačilo by se o pár centimetrů posunout, a narazila bych do něj ramenem. A tak jsem to udělala.

Sklenice dopadla na zem a rozbila se na tisíc lesklých střepů. Zalapala jsem po dechu, přesvědčivě, na to, že jsem věděla, co se stane, a dramaticky udělala krok směrem od muže.

„Narazil jste do mě!" obvinila jsem ho, koutky vzhůru, aby si nemyslel, že se na něj snad zlobím. Pokud jsem si kvůli svému špatnému hereckému talentu připadala jen trochu nesebejistě, všechen strach se rozplynul, když se na mě podíval on. Usmíval se, snad pobaveně, a rukou kynul k rudé kaluži na zemi.

„A vy jste vylila víno," řekl s malou, sotva slyšitelnou pomlkou před posledním slovem. „Myslím, že vím, kdo z nás nadělal větší svinčík."

„Ale čí vinou?" zeptala jsem se, snaha působit záhadně a svůdně pomalu brala za své. Bylo vidět, že na něj nic takového fungovat nebude. Byl šprýmař – vtípek sem a vtípek tam, ale pod laškovným úsměvem se skrývalo něco jiného... nebo jsem v to alespoň doufala.

„A mojí snad?" odpověděl. Zase to udělal, zase řekl poslední slovo malinko později než bych očekávala. Z nějakého důvodu se mi to líbilo. Ale... on celý se mi líbil. To byl ten problém. Líbil se mi tolik, že jsem měla chuť nasednout do auta a vzít si ho domů. Měla jsem chuť nechat ho líbat celé moje tělo, rty, krk, ramena, hruď...

Zamrkala jsem. Co se to se mnou děje? Ano, líbil se mi, ale až takhle moc? Raději jsem udělala místo jinému číšníkovi, který přišel vytřít náhodou vylité víno. Rychlý pohled kolem mě mi stačil na to, abych si uvědomila, že mužovi společníci odešli. Teď už jen on upíral pobavený pohled na mé náhlé rozpaky.

„Předpokládám, že byste aspoň chtěla vědět, kdo do vás tak... neomaleně narazil," prohodil a mně bylo jasné, že mě úplně prokoukl. Pousmála jsem se. Díky bohu, že mi vlastně o nic nešlo. Vlastně mi na tom vůbec nezáleželo... že?

„Já jsem Josefína," představila jsem se a natáhla ruku k potřesení.

„Gabriel." Místo potřesení mou ruku vzal, otočil a políbil.

Zatraceně.

Zatraceně.

Sakra.

Cítila jsem svou krev úplně všude. Tváře mi hořely. Břicho mi hořelo. Snad i nohy mi hořely. Bylo mi horko, měla jsem žízeň a věděla jsem, že takhle moc mě ještě v životě nikdo nepřitahoval. A jeho oči se pořád jenom smály...

„Smím prosit?" Nezaváhal, ani nečekal na odpověď. Vzal mou ruku do své a dovedl mě na parket. Byla jsem skvělá tanečnice, patřilo to mezi mé nejoblíbenější činnosti, a tak jsem okamžitě poznala, že on příliš často netančí. Dokonce ani neměl správný postoj, na což jsem zapomněla hned, jakmile jsem ucítila dech na krku. Náhle mi bylo ještě větší horko.

Bylo mi jasné, že už není cesty zpět. Tahle noc byla nocí změny. Nocí novoty.

Nocí zlomených tajemství.