Ve tvém příběhu

Kapitola pátá

 Když jsem odcházela z Gabrielova bytu, cítila jsem se tak spokojeně jako už dlouho ne. Něco se ve mně pohnulo – přestože venku bylo pošmourno, já viděla svět skrz zlatě zabarvené brýle. Slunce se sice schovávalo za těžkými mračny, ale pro mě mohlo být stejně dobře jasné letní poledne.

Ještě v nočních šatech jsem zapadla do lékárny, kde jsem si koupila pilulku. Paní za pokladnou mě pozorovala s pobavením v očích, tak jsem se na ni usmála a nechala jí o deset korun víc, než jsem musela. Cítila jsem se tak spokojeně, že mi to ani nevadilo.

Ještě stále s tím dobrým pocitem u srdce jsem došla k sobě domů, sundala si boty a s úlevou se svalila na gauč. Vcelku rychle jsem si uvědomila, že vlastně potřebuji na malou, a tak jsem s náročným hekáním zase vstala. Bolel mě každičký sval v těle. Opojný pocit božství, který mnou včera protékal, taky zmizel, teď už jsem zase byla jen obyčejná žena, která se v pondělí bude muset vrátit do své zajímavé, ale náročné práce. A dobře placené, připomněla jsem si. Musím si koupit novou postel!

Při cestě na záchod jsem se raději vyhnula zrcadlu, abych si nezničila poslední naději, že mi to ten den ještě sluší. Po dokonání činu jsem si pečlivě opláchla obličej, utřela se do kdysi bílého ručníku a vydala se dát si prášek. Taky potřebuju kondomy, udělala jsem si v duchu poznámku.

Život nebyl fér. Nikdy jsem nemohla brát antikoncepci, což jsem zjistila vlastně náhodou – při rutinním letu mě začala bolet noha tak, že jsem téměř omdlela. Když jsem se probudila, byla mi diagnostikovaná mutace krve, která by mě společně s antikoncepcí skoro jistě zabila. Pro jistotu jsem si nastudovala složení pilulek po – které brát můžu – a rozhodla se pro život s kondomy.

Který jsem vzápětí zahájila, když jsem si ve třiadvaceti objednala služby jednoho velice příjemného a sympatického mladého muže, který mě „vzal" na večeři a strávil se mnou krásnou noc. To mi vyhovovalo. Bylo to jednoduché. Nemusela jsem se o nic starat. A hlavně o nikoho. Celý můj život jsem se starala o ostatní. Dokonce i moje kariéra se točila okolo ostatních, jako veterinářka jsem se snažila vysekávat exotická (často pašovaná) zvířata z trablů, do kterých je uváděli jejich nezodpovědní majitelé. Milovala jsem svou práci, ale nesnášela tu zodpovědnost. Prostituti byli vítaným způsobem, jak upustit trochu páry a nemuset se starat o nic jiného než mít na zaplacení.

Samozřejmě, teď tu byl Gabriel.

Ten hlupák s andělským jménem, tělem a obličejem, ale ďábelskou myslí a... no...

Povzdechla jsem si. Noc byla úžasná – měla bych mít dost. Ale na pohled mi připadal chytrý a zajímavý, chtěla jsem ho poznat víc. Chtěla jsem vědět, jaký je. Měla jsem na dosah nový úkol, který by ale znamenal přijmout zodpovědnost za své činy. A za Sáru...

Sára. Její jméno mi běželo v hlavě, zatímco jsem si sedala za počítač a vyhledávala novou postel. Sára... opakovala jsem si a náhle mi před očima svítila postel SARAH z „masivního bukového dřeva v barvě kaštan". Paradox názvu mě pobavil, stejně jako barva postele. Není to nevěra, vždyť jsi tu celou dobu s námi! Posmívala jsem se Sáře v duchu. Hm... postel to levná nebyla, ale za tu ironii by to snad i stálo.

Raději jsem nad tím moc nepřemýšlela a postel si objednala. Částka mě sice píchla u srdce – vždycky jsem byla šetřivý typ – ale nebylo to zas tak zlé. Když už jsem seděla u počítače, našla jsem si svůj oblíbený obchod pro dospělé, kde jsem už byla stálá zákaznice, a náhle mi došel jeden podstatný problém.

Nenechala jsem Gabrielovi žádný kontakt. Ani on mně. Nevěděla jsem nic kromě jeho křestního jména a faktu, že nad pravou bradavkou měl velké mateřské znamínko.

Přikryla jsem si pusu rukou a vyprskla smíchy. Na tu malou chvilku mi bylo o deset let starostí míň a zasmála jsem se tak, jak už dlouho ne. Tak hloupá! Chtěl si s tebou jen užít jednu nezávaznou noc, ty huso jedna, smála jsem se sama sobě. A proč by taky ne? Bylo mi pětadvacet. Vydělávala jsem si už dva roky, i když jsem vlastně vůbec nemusela, moje rodina byla dost bohatá na to, abych se práce nemusela ani dotknout. Jenže... já chtěla. Připadala jsem si tak užitečnější a zajímavější. Měla jsem všechny důvody smát se sama sobě. Svůj vlastní život jsem zatím zvládala na výbornou. Lednička plná vína a večeře s prostitutem jednou do měsíce přece nebylo tak zlé, ne? Spát se zadaným člověkem nebylo tak špatné, ne?

Ubohá, zpívalo mi moje svědomí. Jsi ubohá.

Pitomé svědomí.

Většinou mívá pravdu.

Nesnáším ho.

Už bez stop radosti, které jsem cítila před chvílí, jsem se vydala pro něco dobrého do ledničky. Mezi lahvemi alkoholu jsem našla jogurt, který jsem si s depresivním pocitem dala před televizí zachumlaná do deky. Nějak mi ani nedošlo, že bych se měla převléci. Seděla jsem tam ve zmačkaných plesových šatech a všechno mi bylo fuk.

Když mně se Gabriel tolik líbil. Byl můj typ ve všech směrech – štíhlý, jen s trochou svalů, s šibalským úsměvem a bystrýma očima. Vypadal mladý a přitom přesně na svůj věk. Jako kluk, co ve volném čase hraje videohry. A když na tom plese vůbec byl, znamenalo to, že jsme měli něco společného. Dokonce i věci, co mi v noci říkal... nezněly, jako bych mu byla lhostejná. Inu, možná jsem mu vlastně ani lhostejná nebyla, dokud jsem mu mohla něco dát. Zatraceně, a já mu dala... všechno. Hlavně důstojnost.

Zamračeně jsem se dobelhala do své malé ložnice a svlékla si šaty. Výčet dnešních úspěchů nekončí – roztrhla jsem si šaty! Znechucená sama sebou jsem je mrskla do rohu. Na chvíli se mi vybavil mámin nesouhlasný výraz, ale nahlas jsem jí odpověděla: „Tohle je můj byt a budu si dělat, co chci."

Tenhle den nebyl nejlepším pro moje duševní zdraví.

Když už jsem u toho, který den by byl? Moji existenční krizi chlap jen tak nevyřeší. I když mi velice dobře pomohl na chvíli zapomenout na všechny problémy.

Uvědomila jsem si, že jsem měla šílený hlad – Gabriel mi ani nepřipravil snídani. Takový gentleman, posmívalo se mi svědomí. Stálo to aspoň za to?

„Čas na pizzu!" řekla jsem nahlas. Od té doby, co jsem bydlela sama, jsem mluvila sama k sobě často. Byl to dobrý způsob, jak se necítit osaměle.

Jakmile jsem vzala mobil do ruky, uvědomila jsem si, že jsem si na noc vypnula oznámení. Znuděně jsem mazala jedno za druhým, když jsem si všimla e-mailu z neznámé adresy.

Od: gabrielhlusina

Předmět: Do neznáma dál?

Obsah:

Zdravím, krásná ďáblice,

dnešní noc jsem si velice užil. Zajímalo by mne, jestli máte čas na večeři – kvalita mé společnosti pravděpodobně klesne (nevím, jak bych měl trumfnout naši ranní rozcvičku), ale mohu vás ujistit, že jsem příjemný společník. Co říkáte? Samozřejmě vás zvu.

Gabriel. <3

Zamrkala jsem překvapením. V tom šoku jsem ani nepřemýšlela nad vtipnou a kousavou odpovědí. Prostě jsem odepsala: Kde jsi sehnal můj e-mail??

Odpověď přišla obratem:

Krásná ďáblice,

etiketa asi nebude vaší silnou stránkou. To nevadí. Naučím vás to.

Abych zodpověděl váš dotaz: Dovolil jsem si jej ukrást společně s vaší vizitkou z vaší peněženky. Doufám, že se nezlobíte?

Pokud ano, půjdu do pekla?

Gabriel. <3

Ničemu jsem nerozuměla. Vzal mi vizitku? Kdy? Vždyť v noci spal, ne? A proč píše tak, jak píše? Neumí psát normální e-maily? Myslí si, že tohle je svůdné? A nemohl mi prostě poslat žádost o přátelství na Facebooku?

Nemohl, připomnělo mi svědomí, podvádí s tebou přítelkyni, pamatuješ?