Ve tvém příběhu

Kapitola druhá

 Mimo taneční parket si udržoval zdvořilý odstup, dával si veliký pozor, aby se mě třeba jen náhodou nedotkl. Zároveň mě ale pozoroval – každý pohyb, který jsem udělala, byl pod jeho pečlivým zkoumavým pohledem. Kdykoliv jsem promluvila, zíral mi na rty, kdykoliv jsem se pokusila o oční kontakt, jako by mě popálil ledem svých očí. Byly to podivné oči, modré a chladné, a přitom tak vřelé. Stále vypadal zamyšleně, a ať přemýšlel o čemkoliv, přála jsem si být součástí jeho myšlenek. Ne, vlastně ne součástí... přála jsem si být jejich hvězdou, přála jsem si, aby myslel jen na mě, na barvu mé kůže a její hladkost, na to, jak vypadám těsně před tím, než vejdu do sprchy...

Bože! Nevěděla jsem o něm vůbec nic, nic, kromě toho, že byl přitažlivý, charismatický a špatný tanečník, ale aspoň o sobě jsem zjistila něco nového; a to, že ho získám za každou cenu.

Gabriel si mě odvedl k oknu, zataženém těžkými závěsy. Táhl u něj příjemně chladivý průvan, v celém sálu bylo jinak nesnesitelné horko. Ani jemu se vliv teplého vzduchu nevyhýbal, na čele se mu třpytily kapičky potu, a když si z vnitřní kapsy saka vytáhl peněženku, zahlédla jsem tmavší místo v podpaží, kde si košili propotil.

„Dáte si něco k pití?" zeptal se slušně. Nadzvedla jsem obočí.

„Tady platit nemusíte... zaplatil jste při vstupu," upozornila jsem ho. Gabriel se pousmál a z druhé kapsy vytáhl klíče od auta.

„Nemyslím tady. Chci vás pozvat na skleničku někam ven. Znám bar, kde dělají úžasné koktejly, a taky místo s nejsladším vínem, co jsem kdy pil."

„Nepiju sladké víno," zamumlala jsem, náhle se záchvěvem paniky. Tolik jsem ho chtěla, blízko a ještě blíž, ale on se pohyboval ještě mnohem rychleji, než jsem očekávala.

„Já mám sladké velice rád," řekl tiše. Rukou se dotkl mého ramene. Byla žhavější než uhlík, a zároveň tak jemná. „Pojďte se mnou na skleničku. Někam, kde je méně lidí a více soukromí."

„Proč mi vykáte, Gabrieli?"

„Protože se pak cítím víc jako gentleman, Jozefíno." Jeho dlaň mě jemně stiskla. „Budu čekat před svým autem. Pět minut. Potom pojedu domů... sám."

Ten nevyslovený příslib společně stráveného večera mnou projel jako blesk. Pohybovali jsme se rychle, to ano, ale bohužel, jsem jenom člověk. Jenom žena zmítaná emocemi a hormony. Co mě poněkud uklidňovalo, byl fakt, že i on vypadal podobně očarován, jak jsem se cítila já.

Než jsem se vzpamatovala, odešel, a já konečně mohla volně dýchat. Doteď jsem si připadala, jako by mě někdo dusil sladkou vůní granátového jablka. Jen jeden nádech mi stačil na to, abych si uvědomila, co se právě stalo.

Svedla jsem ho? Úspěšně? Já, která celý život dokázala maximálně tak plnit to, co se od ní očekávalo? Já, která vždycky čekala, až muž udělá první krok? Já, která trávila večery pověstně sama, a která sotvakdy věnovala úsilí něčemu jinému, než práci, jsem dokázala svést takového chlapa? Co se to se mnou stalo?

Sebrala jsem se překvapivě rychle, ale jako první jsem zamířila na záchody. Stačil mi jediný pohled do zrcadla, abych viděla, že vzrušení dnešního večera v mé tváři nahrazovalo neumělé líčení. Růžové tváře a jasné oči mi dodávaly vzhled života, který mi tak dlouho chyběl. Pousmála jsem se na sebe – výjimečně mi to i docela hodně slušelo – a vydala jsem se směrem k šatnám. Večer byl ještě v plném proudu, takže jsem dokonce ani nemusela čekat ve frontě. Otráveně vypadající středoškolačka mi podala kabátek, který jsem si přehodila přes ruku a téměř vyběhla ze dveří.

Okamžitě mi došlo, že jsem neměla tušení, kde Gabriel parkuje. Na chvíli jsem zaváhala, ale rozhodla jsem se jít doprava. Ne že bych měla příliš na výběr, jedna volba byla stejně dobrá jako druhá. Rozhlížela jsem se, ale parkoviště bylo liduprázdné, musela bych ho zahlédnout. Nebyl tu. Vykašlal se na mě? Ale ne, to nebylo možné, na to vypadal příliš... zaujatě. Musel odjet? To snad ne! Zaryla jsem si nehty do dlaní a udělala nervózní kolečko kolem jednoho auta. Že bych špatně pochopila situaci a celé toto byl jen jeden velký, nepříjemný vtip, kterého jsem byla nedobrovolnou součástí?

Za normálních okolností bych nejspíš cítila paniku, ale tentokrát jsem byla jen zklamaná. Ať se to stalo z jakéhokoliv důvodu, odjel, a já neměla nejmenší důvod tu na něj čekat. Pokrčila jsem rameny. Půjdu domů. Stejně mě ten ples nijak zvlášť nebavil.

Tichý klapot podpatků doprovázel bušení mého srdce, nejspíš už unaveného touto nocí. Náhle jsem se však zarazila uprostřed kroku a překvapeně hleděla na usmívajícího se Gabriela, který stál opřený o auto se založenýma rukama. Už si sundal sako, vlahá podzimní noc mu nejspíše byla příjemnější v lehčím oblečení. Jeho výraz volal spoustu věcí, ale žádná z nich nebyla korektní sklenička vína a osamělá noc.

A jen málokterá z nich souvisela s oblečením.

Tolik jsem si přála nechat skleničku skleničkou, ale Gabriel pokynul ke dveřím auta. Neměla bych s ním nikam chodit, vždyť jsem ho vůbec neznala! Ale bez jakýchkoliv otázek jsem zamířila na sedadlo spolujezdce, kde jsem se uvelebila a vyčkávavě se zahleděla jeho směrem.

Nastoupil, věnoval mi jeden dlouhý pohled a zapnul si pás. Napodobila jsem ho, a potom jsem mohla věnovat veškerou svou pozornost pozorování jeho řízení. A že bylo co pozorovat! Sledovala jsem hřbet jeho ruky, když řadil, jeho profil, soustředěný výraz a úzké rty, které tiskl k sobě, když zpomaloval na červené.

Zatočili jsme směrem k centru města a já se na něj tázavě podívala. Zvědavost mi nedala – musela jsem se zeptat.

„Kam jedeme?"

„Na místo, kde mají úžasné víno," odpověděl a pousmál se mým směrem. „Copak, bojíte se?"

„Ne. Ale vím, že v centru není, kde zaparkovat."

„Nebojte se, s parkováním problém nebude."

Zajel se mnou do parkovacího domu. Zamyšleně jsem se podívala z okénka. Co plánuje? Že by nasednout do jeho auta byla přeci jen chyba? Když couval, aby zaparkoval, napadlo mě, že ještě není moc pozdě odejít. Prostě počkám, až vypne motor a půjdu, ne? Není to zas tak těžké...

Jenže když vytáhl klíček ze zapalování a podíval se na mě, mé tělo vzdalo jakoukoliv snahu odejít. V přítmí byla jeho tvář snad ještě hezčí než v plném světle. Zahalený tajemstvím a vzrušující tmou působil takovým dojmem, že jsem nemohla odejít, ani kdybych chtěla sebevíc.