Ve tvém příběhu

Kapitola sedmá

 Když jsem se vrátila se salámovou pizzou, cokoliv, co mi chtěl Tom říct, bylo zapomenuto. S hladově nadšeným výrazem nasál lahodnou vůni a párkrát na mně mrkl.

„Co tady člověk musí udělat, aby dostal najíst?" zeptal se a já mu se smíchem odpověděla:

„To bude drahý. Taková pizza, to je k nezaplacení..."

„Dám ti pusinku!"

„Proč bych měla mít zájem o tvou pusinku?"

„Protože jiné za ni platí, a docela velký peníze," vyplázl na mě jazyk. „No tak, dej mi, Fínko."

„A nedám," odporovala jsem, sedla si na kraj pohovky a otevřela plochou krabici. „Objednej si vlastní."

Najednou jsem cítila, jak mi něco krabici vyrazilo z rukou. Ostře jsem se nadechla, abych mu vzdorovala, ale při pohledu do jeho očí mě opustily síly.

Zapomněla jsem, jak zatraceně intenzivní je jeho pohled. Jeho běžně vřelé a přívětivé oči se uměly proměnit v černé jámy plné tajemství, když se nade mně nahnul. Prameny hnědých vlasů mu sklouzly do čela, když skrz zatnutou čelist procedil:

„No, tak," zašeptal. Přejel mi mráz po zádech a vzpomněla jsem si na naše společné noci, tehdy, když jsem mu ještě říkala jeho „uměleckým jménem" - Sebastian. Jeho pronikavý zrak mi nedovoloval příliš se bránit. Cítila jsem se jako kořist lapená v pasti, zcela odevzdaná jeho touhám. Jak to udělal? Ještě před vteřinou jsem byla naprosto uvolněná při pokecu s kamarádem, zatímco teď jsem se cítila jako s Gabrielem. Rozpálená a přitom splavená. Zatraceně.

„Dej mi, co chci." Jeho pohled mi klouzavě přejel po obličeji. Náhle se zastavil – viděla jsem strach? – a pustil mě s krabicí od pizzy v ruce. Odkašlal si, rozpačitě si upravil rozcuchaný účes a pousmál se. Vypadal naprosto v pohodě, což byl pěkný rozdíl oproti tomu, jak já se cítila.

„Vlastně nemám hlad," zamumlala jsem. V hlavě mi cinkaly poplašné zvonky tak nahlas, že jsem neslyšela jeho odpověď. Co to sakra bylo??? Pozvala jsem ho sem, abych se mu svěřila o svém trápení – a on ho ještě prohloubil! Takhle jsem se s ním necítila hodně dlouho. Vlastně od té doby, co jsem mu přestala platit za jeho čas. Vždyť jsme se shodli, že mezi námi nic nebude! Tak proč se chová takhle... hloupě a naivně a puberťácky. Nejsme děcka, proboha! Měli bychom se umět aspoň trochu ovládat.

Zatímco hodoval na mé pizze, tiše jsem ho pozorovala. Teď už zase vypadal normálně. Jako můj kámoš Tom, se kterým vtipkujeme o prostituci a mé neschopnosti najít si chlapa.

„Fínko?" oslovil mě váhavě. Takhle citlivě znějícího jsem ho ještě neslyšela.

„Hm?"

„Ten... Gabriel, jsi si jistá, že se chce s tou svou rozejít?"

„Jasně, řekl mi to."

„Vždyť ho vůbec neznáš."

A tebe snad znám? Pomyslela jsem si. O něm sice nic moc nevím, ale tys mi právě ukázal Tomáše, kterého jsem nikdy předtím neviděla.

„Proč by se mnou vůbec něco začínal, pokud to nehodlá ukončit? Nevypadal jako hajzl, co by to protahoval." Dokonce ani mě můj nejistý tón nepřesvědčil. Samozřejmě, že jsem to nevěděla. Jak bych taky mohla? Mou jedinou šancí bylo mu prostě věřit. A já byla odhodlaná tuhle loterii vyzkoušet. Koneckonců, moje šance byly dobré, ne? Buď nechá jít mě, nebo Sáru...

„Já jen..." Tomáš se na chvilku zarazil, jako by hledal slova, ale možná jen těžce žvýkal. „Nechci, abys dopadla blbě. Vy ženský jste šílený. Jedna kamarádka z průmyslu už několikrát dostala nabito od žárlivé manželky."

„Myslíš, že se neumím prát?" poškádlila jsem ho. Tomáš zvedl obě obočí.

„Po tom, co jsi mi tu předvedla před chvílí..."

Zrudla jsem a podívala se na kolena. Když jsem zvedla obličej, i Tomáš měl červené tváře.

„Už bych měl jít," řekl po chvíli trapného ticha. V životě se mi tolik neulevilo, že slyším tyhle slova – a to bylo divné! Dřív jsme s Tomášem zvládali prokecat hodiny a hodiny, a nikdy jsme neměli důvod se rozpačitě loučit!

Ani jsem ho nevyprovodila ze dveří, věděl, kam jít. Chytila jsem se za čelo. Nějak mě bolela hlava... a strašně moc jsem chtěla zase vidět a hlavně cítit Gabriela. Chtěla jsem, aby mě ujistil, že Sáru vážně nechá odejít, a jak lépe by mě mohl přesvědčit, než dalším úžasným sexem? Chtěla jsem, abychom do sebe zase zapadli jako šroubek a matice. Moje tělo škemralo, aby bylo naraženo na zeď a využito. A moje hlava byla podivně prázdná, s neurčitým pocitem, že musím něco udělat.

Zasedla jsem k počítači a otevřela e-mail. Toužila jsem po Gabrielovi a byla jsem rozhodnutá si ho utrhnout jako jablko. Potřebovala jsem ovoce poznání, prozření, že jednou bude se mnou.

Prsty jsem měla podivně ztuhlé, ale rychle jsem se dala do psaní:

Zdravím, Gabrieli,

nebojte, za vizitku se nezlobím. Mohl jste se ale jen zeptat, odpověděla bych Vám.

Zeptám se já; Kdy chcete jít na večeři? Dejte mi datum. Zvu vás. Uklidím kvůli Vám byt a uvařím Vám. Objednala jsem si novou postel. Pokud byste chtěl, můžeme si dát dezert v ní.

Přeji Vám co nejuspokojivější zbytek dne,

Josefína.

Příliš jsem nepřemýšlela a klikla na tlačítko odeslat. Tak. A je to. Brzy mi odepíše.

Neodepsal.

Několik minut jsem čekala u počítače, ale když se neozval, vypnula jsem ho a šla dojíst pizzu, kterou tu Tom ještě nechal. Bezmyšlenkovitě jsem ji žvýkala. Byla nějaká sladká. Pizzy přece nebývají sladké...?

Když to Gabrielovi trvalo příliš dlouho, rozhodla jsem se, že umyju nádobí. Už bylo načase, leželo mi ve dřezu od pondělka. Při manuální práci jsem bohužel měla spoustu času přemýšlet, a tak jsem mokré talíře utřela a vrátila do skříňky. Zkontrolovala jsem si telefon – žádná nová upozornění. Odfrkla jsem si. Určitě jen má nějakou práci. Někde jsem vydolovala starou učebnici anatomie, protože jak mi stále připomínali profesoři na vysoké, nikdo ji nikdy neumí, a jala jsem se opakovat. Prohlížela jsem si poznámky o orgánech různých zvířat, od papoušků přes hady k ropuchám, a učila se zpaměti všechny problémy, co by s nimi mohly nastat. A že jich bylo!

Když mi o pár hodin přišlo upozornění, už jsem o tom nevěděla. Neklidně jsem spala, nezakrytá a bez pyžama. Probudila jsem se velmi brzy ráno, a jako první věc spatřila novou zprávu od známého e-mailu.

Krásná Josefíno!

Doufám, že Vás můj e-mail nevzbudí. Musel jsem řešit naléhavé problémy, omlouvám se.

Večeře zní skvěle. Smím navrhnout pozítří (tedy v úterý) přesně v šest odpoledne? Potřebuji ale vaši adresu. Už teď se nemohu dočkat!

Krásné sny,

Gabriel. <3

Na odpověď jsem měla moc slepené oči. Dokolébala jsem se do kuchyně, uvařila si kafe, vytáhla sušenku a dala si skromnou snídani. V bytě jsem měla chladno. S husí kůží na celém těle jsem skoro běžela do koupelny, kde jsem si dala pořádně horkou sprchu. Při utírání jsem se rozhodla, že si promluvím s domácím – není přece možné, abych tu už na podzim mrzla!

Vyrazila jsem do práce, a na zprávu od tajemného milence naprosto zapomněla.