Ve tvém příběhu

Kapitola osmá

Velice opatrně jsem zvedla klec s neobvykle agresivním papouškem. Zatracení arové, pomyslela jsem si, když pták naježil peří a zasyčel. Milovala jsem svou práci a svoje pacienty, ale velcí ptáci mi vždycky dělali problém. Doufala jsem, že se budu moct specializovat spíš na savce – nebo ještě lépe, na hady! Hady jsem zbožňovala. Bohužel, většina z těch, které nám do ordinace nosili, byla prudce jedovatá, a ne všichni majitelé byli dostatečně schopní na to, aby se o ně správně starali. Potom jsem do rukou dostávala hladové, vystresované a rozzlobené hady, kteří útočili na pohled. A mně čekalo ještě pár let praxí, než se budu specializovat.

Tenhle papoušek na tom nebyl moc dobře. Majitel byl idiot, očividně. Ptáček měl vytrhané peří, dlouhé pařáty a vůbec nebyl ochočený.

„Měli byste ho sem nosit tak jednou za čtvrt roku na stříhání pařátů a letových peří," upozornila jsem pána, který papouška přinesl. Na první pohled bylo jasné, že na takové zvíře nemá čas. Drahý oblek, zlaté hodinky a designové sluneční brýle na očích – ano, byli jsme v místnosti – to všechno křičelo bohatý spratek, který si koupil náročné zvíře, aby machroval před kamarády.

Zaťala jsem zuby, když pokrčil rameny:

„Dokážete ho zpravit? Chybí mu půlka peří. Dejte mu nějakej prášek, vyřešte to." A hodil mým směrem kartu. Nevěřícně jsem zvedla obočí. Tahle práce mě uměla vytočit. I když... stupidita tohoto muže nebyla vina mé práce. Jen jeho.

„Ten papoušek je vystresovaný, pane," řekla jsem, co nejklidněji jsem dokázala. „Měníte mu vodu? Každý den? Má hračky, aby se zabavil? A hlavně, papoušci jsou velice společenská zvířata. Potřebují, abyste s nimi trávil čas."

Muž si povzdechl. „Pracuju dvanáct hodin denně. Nemám čas si s ním hrát."

„V tom případě si ho budete muset najít." Rychle jsem mrkla na počítač, abych se ujistila o papouškově jménu. „Philip je znuděný. Potřebuje velikou klec, spoustu hraček a hlavně vaši lásku. Jinak může umřít."

Na obličeji muže se objevila emoce, kterou jsem kvůli brýlím nedokázala identifikovat. „Umřít? Protože si s ním nehraju?"

„Ano, umřít. Stává se to docela často."

Papoušek zamával potrhanými křídly a zakřičel. Rozhodla jsem se pokusit své štěstí. Otevřela jsem klec, a opatrně natáhla ruku, abych Philipa pohladila.

Sykla jsem bolestí, když mě sekl zobákem, ale jinak jsem se ani nepohnula. Majitel si překvapeně sundal brýle.

„Tohle dělá odjakživa, takže jsem nikdy...oh," zarazil se, když jsem papouška opatrně pohladila na hlavě. Zvířátko přivřelo oči. Vypadalo překvapivě spokojeně, na to, jak se chovalo před chvílí.

„Jak jste to udělala?"

„Chce to trochu trpělivosti," zamumlala jsem, avšak většinu pozornosti jsem pořád věnovala velkému ptákovi. Velice pomalu jsem natáhla předloktí a nechala ho, aby si na mě sedl. Když jsem ho vytáhla z klece, majitel měl vyvalené oči, jako by viděl ducha.

„Můžu si ho pohladit?" zeptal se. Měla jsem největší chuť na něj začít křičet – je to VÁŠ papoušek, já bych se měla ptát VÁS, vy IDIOTE – ale zkrotila jsem se a mile se usmála.

„Samozřejmě, je to vaše zvíře." Majitel ke mně váhavě přišel a opatrně ho pohladil tak, jako já předtím. Třásly se mu ruce, jeho výraz však podivně změkl.

„Jak ho máte dlouho?"

„Asi půl roku," přiznal muž. „Vždycky jsem chtěl papouška... a teď, když si konečně jednoho můžu dovolit, nemám na něj čas."