Ve tvém příběhu

Kapitola čtvrtá

Při probuzení jsem téměř čekala, že scéna bude vypadat jako z romantického filmu. Paprsky slunce líbající naši nahou pokožku měly působit, jako by je k nám seslal sám bůh.

Bohužel, realita se opět prokázala svou hrubou nepoetičností. Venku pršelo a průvan se proháněl místností. Okna nejspíš nebyla moc kvalitní, protože sem pouštěla jak ledový vzduch, tak šramot hovoru na ulici. Zívla jsem si, vstávat se mi vážně nechtělo, a podívala jsem se na Gabriela, který mě pozoroval vytřeštěnýma očima.

„Nebyl jsem opilý, že ne?" zeptal se. „Ani jsi mě nezdrogovala?"

Malinko jsem se zasmála. „Proč bych to dělala?"

„Proč jsi mě nenechala prostě odejít? Ne... proč jsi na ten ples vůbec chodila?"

„Chtěla jsem vidět něco krásného."

Tiše zaklel. „Tohle není far. Nemůžu za to. Svedla jsi mě."

Jeho slova mě píchla u srdce. Měl pravdu, samozřejmě, svedla jsem ho, ale copak byl malý kluk? Kdykoliv mě mohl odstrčit, kdykoliv mě mohl poslat domů. Byl silnější než já, k ničemu jsem ho nedonutila. Každý jeho pohyb, každý polibek i kapka potu, to všechno byla jen jeho vina a nemohl se za to zlobit na mě.

„To tys mě sem přivedl," upozornila jsem ho. „To tys mě svlékl."

„Nemůžu za to, že jsi tak nádherná!" zavrčel, vyskočil z postele a začal se oblékat. U toho si pod vousy nadával: „Každý chlap by ti propadl, když se mu takhle nabídneš! Není to moje vina!"

„Nádherná, říkáš?"

„No, samozřejmě! Podívala ses do zrcadla? Prsa přímo do ruky, pevný zadek, co po mně chceš! Nemůžu za to, že jsem sex neměl už..."

„Už.?" chytila jsem se nedořečené věty. Gabriel se na mě podíval a jeho vztek se náhle vypařil.

„Už skoro dva měsíce..." dořekl neochotně. „Sára – to je ona – měla teď pořád něco do školy a žádný čas na mě. Skoro se ani nevídáme. Strašně mi to chybělo."

Povzdechla jsem si. Tak, a už znám její jméno. Teď se svému svědomí nevyhnu. Přítelkyně... samozřejmě, že měl přítelkyni. Proč by taky ne? Byl krásný, vtipný, romantický... samozřejmě, že měl přítelkyni. A já smůlu. I když... smůlu... pořád jsem s ním strávila noc. Já, ne ona. Mě si vybral. Mě, moje tělo, moje lákavě rozevřené nohy – to je jedno. Pořád byl se mnou.

„Zatraceně, kdybys nebyla tak nádherná," zamumlal zničehonic, přešel ke mně a políbil mě. Tentokrát to nebyl zoufale nadržený polibek včerejší noci, naopak, byl něžný, dravý, horký a chladný zároveň. Překvapením jsem téměř nezavřela oči, ale potom jsem se nechala unést jeho rty, jeho dlaní, která se okamžitě přesunula k mému prsu a začala ho masírovat, jeho vůní, která mě teď všude obklopovala...

Jakmile mě pustil, posadil se vedle mě. Byl polonahý, nebo spíš polooblečený – oblékl si spodky a košili, tu si ale nedopnul. Visela mu na štíhlé hrudi s mírně vyrýsovanými svaly jen tak napůl.

„Chci se s tebou vídat," řekl váhavě, prstem mi dělal kroužky na tváři. „Ale nemůžu se rozejít se Sárou, zničilo by ji to. Nemá nikoho jiného než mě, žádnou rodinu, dokonce si ani sama nemůže dovolit svůj byt... musím jí přispívat."

„Chceš, abych byla tvoje milenka?" zasmála jsem se, ale smích mi na rtech velice rychle zmrznul, když on ani nehnul brvou. Zeptala jsem se znovu, jen abych se ujistila: „Ty vážně chceš, abych byla tvoje milenka?"

„Jen na chvíli, než se to všechno urovná..." pronesl pomalu. „Rozejdu se se Sárou, jakmile to půjde. Do té doby se můžeme scházet tady... nebo ještě lépe, u tebe doma. Tam nás nenajde. Můžu vždycky říct, že pracuju, to ona pochopí."

Nevěřila jsem svým uším... a svému rozumu. Protože jakkoliv jsem věděla, že tohle je špatné, že je mi Sáry líto a nikdy bych nechtěla být na jejím místě, můj rozum volal po tom, abychom tohle spolu udělali. Nechtěla jsem se vzdávat jeho humoru, ani jeho sexu. Dnešní noc patřila mezi nejlepší noci mého života a rozhodně byla nejlepším erotickým zážitkem, co mám. Spontánní, divoká a zakázaná. A já jich mohla mít takových víc?

Neurčitý obrázek smutné tváře Sáry se pomalu vypařoval, když jsem přemýšlela nad těmi nekonečnými možnostmi. Můj byt nebyl žádný luxus, ale byl prostorný. Potřebovala bych novou postel... ta moje stejně už sotva unese mě a knížku, natož i Gabriela. A musela bych občas nakoupit i nějaké jídlo. A kondomy... to mi připomnělo, že jsme žádné nepoužili. Příliš spontánní... budu si muset koupit pilulku. Snad nebyl nemocný. Inu, co nadělám – asi by neměl přítelkyni, kdyby byl.

„Tak dobře," souhlasila jsem a jeho tvář se okamžitě rozjasnila. „Ale! Chci, aby ses s ní rozešel co nejdřív. Nechci být ta mrcha, co rozbije váš vztah. Musíš jí jasně dát najevo, že je konec."

„Konec už byl dávno," okamžitě odpověděl. „Už dlouho se mnou skoro ani nemluví, nechodíme na rande, sex buď není, nebo je strašný... dokonce zapomněla na naše sedmileté výročí. Je konec. Nemá smysl v tomhle vztahu pokračovat."

Tak proč se s ní nerozejdeš? Pomyslela jsem si, ale nechala to plavat. Zadívala jsem se mu do očí. Byl vážně krásný. A já měla ohromné štěstí. Takový milenec se mi dřív mohl jen zdát a teď tu přede mnou seděl, z masa a kostí, nádherný, voňavý a zase vzrušený.

Uvědomila jsem si, že když jsem se posadila, deka mi spadla k pasu. Na odhalených prsou mi kvůli zimě a jeho předchozím polibku vyskákala husí kůže. Pohled na ně mu stačil, aby se připravil k repete nočních radovánek.

Bezmyšlenkovitě jsem mu stiskla stále výraznější bouli v rozkroku.

„Řekl jsi, že jsem krásná, že?" zamumlala jsem a jemně mu skousla kůži na krku. „Nechceš mi to vysvětlit?"

Cítila jsem, jak celý ztuhl, a potom mi začal tím nejsladším hlasem vysvětlovat, co přesně je na mně krásné. Bylo to skoro, jako by mi četl básně, jenom ještě hezčí. Běhal mi mráz po zádech.

„Chceš mě?" zašeptal na konci svého monologu. Já v tu chvíli byla tak rozměklá, že jsem nechtěla nic jiného. Jen aby mě objal, stiskl a držel, aby šeptal moje jméno a já sténala to jeho.

„Gabriely..." vydechla jsem a vzápětí se zajíkla rozkoší. Bylo možné, aby to bylo ještě lepší než včera? Pomalé, hluboké a táhlé... až do úplného konce, který přišel tak náhle, jako letní bouřka. A já v tu chvíli nemyslela na Sáru, ani na nevěru... jen na Gabriela a jeho výraz těsně před tím, než by celý zpocený spadl na hruď.