Ve tvém příběhu

Kapitola třetí

 Provedl mě tmavou a studenou chodbou parkovacího domu na vlahou říjnovou noc, ve které byl zatím podzim cítit jen slabounce. Zalykala jsem se vzduchem, jako by to byla mořská voda během tsunami – co jsem měla dělat? Vlastní tělo mě zrazovalo, když jsem, zavěšená do jeho ruky, kráčela zářícím městem. Kočičí hlavy, které mi obvykle dělaly takové problémy, se náhle zdály nepodstatné, mnohem těžší bylo vůbec udržet jeho rázné tempo. Nebyl o mnoho vyšší než já, neexistoval vlastně důvod, proč bych měla mít problém mu stačit, ale bylo tomu tak. Šel, a šel rychle, mnohem rychleji, než bych očekávala. Dovedl mě k starému, avšak renovovanému domu, dostatečně blízko k náměstí, aby okny mohl pozorovat opilce, válející se na lavičkách, kteří kazili jinak malebné město.

Zastavil se před dveřmi a jen se na mě podíval. Očima se vpíjel do mého obličeje, sledoval, jak se červenám a hořím, a chladem svých očí hasil vášeň těch mých. Působil zamyšleně, snad i trochu... smutně? Jen jsem tam stála, zaražená, nevěděla jsem, co očekávat. Proč tolik váhal?

„Musím vám něco říct, Josefíno," vydechl, stále nepřerušující oční kontakt, ruku na klice dveří. Koutkem oka jsem zahlédla, jak kolem nás někdo prošel. Musel na nás být podivný pohled, mladá žena v nočních šatech, krásný muž v obleku a oba bez dechu pozorující toho druhého.

„Ano, Gabrieli?"

...

...

...

..?

..?

..?

???

Pootevřela jsem ústa. Nevěřila jsem svým uším, své smůle. Takové neštěstí, samozřejmě, že potkalo zrovna mě. Jak jinak! To jenom já...

„Nevím, co to do mě vjelo, omlouvám se," chrlil ze sebe překotně a polovina jeho kouzla se náhle vypařila. Dívala jsem se na něj, překvapeně, snad i s lítostí... ale s lítostí nad sebou a nad svým šíleným, šíleným výběrem. To jsem tak hloupá? Musela jsem ze sebe udělat takového pitomce, vztekala jsem se sama nad sebou.

„Promiňte, Josefíno, zachoval jsem se jako hlupák. Měl bych vás dovézt domů," zamumlal nakonec poraženecky. A já si v té chvíli uvědomila, že takhle to neskončí. Něco ve mně viděl a já něco viděla v něm. Tohle byl osud, můj osud, nehodlala jsem si ho nechat vzít.

Už už se otáčel, aby odešel a navždy mi vzal, co mi patřilo, ale tentokrát jsem vzala situaci do svých rukou, udělala dlouhý krok směrem k němu a připíchla ho svým tělem ke zdi.

Teď už jsme vážně museli vypadat směšně. Nebyla jsem zas tak vysoká, ani silná, a kdyby Gabriel chtěl, snadno by mě od sebe odstrčil. Nevím, jestli to neudělal kvůli překvapení nebo protože nechtěl, abych ho nechala jít – možná to byla trocha od obojího. V tuhle chvíli jsem ale byla tou silnější já a plně jsem si svou dominanci užívala, na ten kratičký, prchavý okamžik, kdy v jeho tváři nebylo nic než stud.

„Líbím se ti?" zeptala jsem se přímo. Ani jsem si nevšimla, že jsem mu začala tykat. „Řekni mi Gabrieli, proč jsi mě sem přivedl?"

„Protože jsem se na tebe podíval a zapomněl na všechno ostatní," přiznal slabým hlasem, jeho dech mi ovanul ústa. Zhluboka jsem se nadechla a mírně je pootevřela.

„Chceš mě?"

Nezaváhal s odpovědí ani na vteřinu, tak jako tak jsem ji ale viděla v jeho obličeji... a cítila jinde. Zvedla jsem bradu, abych se mu do očí podívala přímo.

„A co si myslíš, že chci já?"

Odpovídat na svou otázku už jsem nemusela. Objal mě – přetrhl pouta mých rukou jako nic – a jeho prsty se mi zaryly do zadku. Chtěl mě, a chtěl mě víc, než jsem čekala. Jeho rty byly tak hrubé, jako by týdny nejedl a já byla tím nejšťavnatějším ovocem. Ono, tím jsem mu možná i byla. Kulaťoučkým, červeným jablíčkem, které mu vlichotil sám démon...

Líbal mě hladově, jeho váhání zmizelo a proměnilo se v naléhavost. Zatímco mě jednou rukou pevně držel, snad abych mu neutekla, druhou vzal za kliku a pustil nás na chodbu bytového domu. Byla tam tma a chladno, ale nevadilo mi to. Jakmile mě natlačil na ledovou zeď, zasyčela jsem mu do rtů a taky ho pořádně chytila, za ramena, za hýždě, bylo mi to jedno, jen jsem ho chtěla držet. Potřebovala jsem, aby věděl, co po něm chci.

„Tohle bych neměl," zamumlal a začal mě líbat na krku. Opírala jsem se o zeď a pomalu sjížděla dolů, jak mi povolovala kolena.

„A co bys dělal jiného?" zapředla jsem. Na chvíli se zarazil, narovnal a podíval se mi do očí. Opětovala jsem mu pohled a zašeptala: „Chci, abys mě teď vzal k sobě domů a sundal mi šaty."

Pořád ještě nevypadal přesvědčeně. Věděl jsem ale, že nikam neodejde. Byl vlk a já byla laň, křehká, sladká a och, tak blízko. Stačilo mu do mě jen zabořit tesáky...

A že je zabořil, hluboko. Olizoval mě, jako by v životě nepil sladší likér; kousal mě do jemné kůže krku a ňader, které ho lákaly svými rudými hroty. Držel mé nohy, ruce, břicho... tiskl bílá stehna a hladil můj obličej. Líbal mě a já líbala jeho – potřeboval mě a já potřebovala jeho. Vzpínali jsme se v sobě jako vlny dvou proudů, bojovali a zároveň tančili stejným rytmem. Každý jeho výpad jsem kopírovala svým tělem, jako bychom byli dvě části stejného organismu. Byli jsme propojení, udýchaní a vlhcí. „Josefíno..." šeptal mi do krku a já křičela jeho jméno nazpět. Když jsme usínali, stále ještě propletení, hladila jsem jeho mokré vlasy. Opatrně jsem mu je shrnula na stranu a políbila ho na čelo. Vypadal tak sladce mladý, když mi ležel na hrudi.

„Dobrou noc," zamumlala jsem.