𝐁𝐀𝐃 𝐁𝐋𝐎𝐎𝐃 | draco malfoy ✔

he's back

Azkaban bylo temné místo. Byla tu tma a chlad, bála jsem se tu, to místo mě prostě děsilo. Čas tu obíhal tak strašně pomalu a divně, že jsem ani nevěděla, jak dlouho tu vlastně jsem. Mohli to být týdny, měsíce a možná i roky, ale nevím, co z toho. Černé havraní vlasy, které se dříve leskli a byli elegantně upravené, jsou nyní rozcuchané a nemyté. Kruhy pod očima a rozmazaná řasenka okolo oči, taky nechybí. Šaty, které jsem v ten den měla na sobě, jsou roztrhané a špinavé. Myšlenky na smrt, by tady napadli každého, chtěla jsem umřít, byla jsem zbytečná. Matka mrtvá, otec je vrah a zrůda, o které mluví celý svět. Jsem sirotek, použila jsem smrtící kletbu na kluka, který mě pouze schodil ze schodů. Celý můj život v kostce.

Dny jsem si krátila tím, že jsem se učila bezhůlkovou magii. Ale jediné kouzlo, které mi opravdu šlo, byla neviditelnost. Můj plán byl jasný, být neviditelná, počkat až si mozkomoři všimnou, že tu nejsem, utéct a pak utéct a přeplavat na břeh.

Můj plán jsem uskutečnila. Zřejmě jsem byla neviditelná, protože mozkomor odemkl moji celu a vydal se dovnitř. Mezitím jsem opatrně přešla okolo všech, co zde byli a vydala se na útěk. Ocitla jsem se u útesu, který mířil dolů. Nepřemýšlela jsem a prostě skočila, naštěstí jsem přežila a pokusila se plavat. Byla bouřka, moře bylo divoké a studené, ale v tu dobu mě zajímala jenom svoboda.

Když jsem se ocitla na břehu, uviděla jsem na zemi denního věštce, kde stálo:

Pán zla je zpět! Objevil se včera večer na ministerstvu a zabil známého člena Fénixova řádu. Co s tím hodlá ministerstvo dělat? To se dozvíte v dalším vydání.

Rita Holoubková

Nemohla jsem tomu uvěřit, můj sesen se plní. Vrátil se. Můj směr byl jasný. Bradavice, a podle nového vydání časáku jsem se dozvěděla, že končí školní rok.

****

Dostala jsem se tam k večeru. V neviditelné podobě jsem chodila po chodbách a hledala mojí kamarádku. Hned jak jsem jí uviděla, zatáhla jsem jí za roh a zase jsem se zviditelnila, ona na mě nejdřív udiveně koukala a potom mi padla do objetí.

„Jak ses sem promerlina dostala? Utéct z Azkabanu je nemožné”

„Když umíš bezhůlkovou magii a plavat, dá se to zvládnout” ona se uchechtla, za normálních okolností bych se taky usmála. „Jenom nechci aby sis o mě myslela, že jsem vrah. Nechtěla jsem ho zabít, ale v tu chvíli jsem to prostě nebyla já, jakoby mě někdo v tu dobu vyměnil. Přesně tohle se stalo, když jsem na Draca seslala tu kletbu”

„Věřím ti, Betty, a Draco taky, ničeho se neboj” divila jsem se tomu, že si to Draco taky myslí. Přece jenom, mluvila jsem s ním jenom jednou a nebyla jsem zrovna příjemná.

Pansy mi řekla, abych šla s nimi v neviditelné podobě a ať to nechám na ní, že má plán. Nezbylo mi nic jiného než jí věřit a dělat co říká, doufala jsem, že má pravdu.

Ve velké síni už nepanovala tak dobrá nálada jako posledně. Všichni se tvářili, jako kdyby už nikdy neměli být šťastní. Nedivila jsem se jim, kdo by se radoval z toho, že zemřel jeden z nejslavnějších lidí Fénixova řádu, nebo že se vrátil vrah.

„V denním věstci jsem se dočetl že, utekl jeden vězeň z Azkabanu" pronesl Brumbál a všichni si začali se svými sousedy něco šuškat. „Bethany Riddelová utekla dnes okolo ranní hodiny, ví o tom někdo něco?”

Draco s Pansy si stoupli a všichni se na ně rázem podívali.

„Ona do Azkabanu nepatří, ovládal jí Voldemort” řekl Draco a všichni se na něj podívali stylem 'on řekl jeho jméno'.

„Je to pravda, věřím tomu, že to ona neudělala” dodala Pansy, Brumbál chtěl ještě něco říct, ale v tu dobu už jsem se zviditelnila a jemu spadla brada až na podlahu. Mezitím si stoupl Blaise.

„Nevěřím, že by to udělala, jsem s ní” po Blaisovi si stoupali další a další lidi ze Zmijozelu, byla jsem jim za to vděčná.

****

Celý večer jsme řešili, jak to uděláme. Po dvou hodinách nám nakonec Brumbál uvěřil a poslal do Azkabanu zprávu, že za nic nemůžu, sice si nejsem jistá jestli to vyjde, ale nic lepšího udělat nemůžeme. Byla jsem vděčná za Pansy a ostatní, jinak bych byla úplně v háji.

Večer, když už bylo trochu pozdě, jsem se šla projít po hradě. Skoro nikdo tu nebyl, a tak jsem si užívala ten klid. Viděla jsem jenom jednoho člověka, který seděl ve výklenku. Harry Potter. Vypadal docela smutně a zamyšleně, bylo to kvůli Siriusovi, bylo mi to jasné. Rozhodla jsem se být milá, přisedla jsem si k němu.

„Problémy v ráji?" ani jsem raději neřekla jeho příjmení, abych zněla mile. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale chápala jsem ho. Vím, jaké je přijít o člena rodiny. Neodpověděl mi. „Halo, Pottere, mluvím s tebou” upozornila jsem na sebe a on po mě střelil pohledem.

„Ty se mě fakt ptáš na moje problémy? Jediná moje rodina je po smrti a jedinej kdo za to může seš ty!” vyjel na mě.

„Snažila jsem se na tebe být milá, ale fajn. Už mě opravdu unavuje, jak nás považuješ za jednu osobu, přemýšlej než něco řekneš. Udělal to můj otec, né já!” mluvila jsem klidně, protože jsem neměla náladu se s ním hádat. Potom jsem odešla.