Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Netrpělivě jsem vyčkával v kanceláři a každou chvilku jsem se procházel po místnosti, sem a tam, stále dokola.
Přesun trval poněkud dlouho a začínal jsem pociťovat nervozitu, jelikož už by měl být dávno vzhůru, ale hlídač za mnou zatím nepřišel s tím, že by se konečně probral.
Blonďák se za mnou opět stavil, ačkoliv nyní měl více starostí, tak stále se zajímal i o EOB. Přesněji řečeno, v STU se zajímali všichni, jelikož poprvé za tři roky se uskutečnil nějaký větší proces.
,,Už je umytý a též dostal nové oblečení, jak jste žádal."
Vděčně jsem kývl, ale nějak se k tomu již nevyjádřil. Tahle situace mě značně frustrovala, obával jsem se toho, že jsem provedl něco špatně, ačkoliv jsem uvnitř věděl, že tomu tak není.
,,Něco jsem Vám přinesl."
Přestal jsem se procházet a ihned se na něho otočil. Přistoupil ke mně a podal mi tabulku čokolády, kterou jsem nespatřil již řádky let.
,,Čokoládu přeci zakázali před patnácti lety." řeknu
Dodnes si vzpomínám, jak z toho byl Hoseok nešťastný, měl totiž nesmírně rád sladkosti a čokoládu postrádal snad každý den, ale v té době nám bylo osm, takže to bylo oprávněné.
,,Pomáhá na stres, má pozitivní vliv na krevní tlak a kardiovaskulární systém, takže u nás v STU je legální."
Tahle výjimka mě minula obloukem, neměl jsem nejmenší tušení, že je zde povolená. Svým způsobem to však dávalo smyl, čokoláda pomáhá nejenom zmírnit stres, ale též dopomáhá k lepšímu myšlení, což je prospěšné na výzkumné stanici.
,,Děkuji Vám."
Mléčnou pochoutku jsem si schoval do větší kapsy od pláště, vážil jsem si jeho milosti, ale momentálně jsem necítil hlad, ani chuť k jídlu.
,,Pane Kime? Probudil se."
Hlídač se náhle objevil u mě v kanceláři, mé dobré vychování šlo nyní stranou, jelikož jsem se s Yoongim ani nerozloučil a okamžitě se rozutekl pryč, abych se k němu dostal co nejrychleji.
Přesunul jsem ho do opačné strany stanice, avšak kovový dveře zůstaly stejný, především kvůli tomu, že nyní nebude chráněný nerozbitným sklem, pouze mříži, takže riziko úniku se rapidně zvýšilo.
Zadal jsem číselné heslo, které jsem nezměnil a ihned vstoupil do místnosti. Vzduch byl svěží a již mě netrápilo to umělé světlo.
EOB seděl na zemi, zády ke mně, avšak jsem si ihned vzpomněl na den, kdy jsem ho spatřil poprvé, opět působil jako nevinný chlapec, kým on však nebyl.
