Ella- Hodná holka co chodí do druháku. Má dobré známky. Žije celkem pohodový život plný zábavy bez problémů, tedy až do jednoho dne kdy potká Justina a všechno se tím změní.
Justin- Celkem klasický fuck boy na jednu noc či pět minut na záchodech v...
Už je to týden co jsem bez své lásky. Neodpovídá na zprávy, nezvedá mobil atd. Naštěstí já s Liv celý týden dáváme dohromady naší skrýš, ve které by jsme mohly klidně žít. Udělaly jsme si tam i malý bar a promítací plátno na filmy. Dneska mi nějak nebylo dobře a tak jsem se rozhodla zrušit náš sraz s Liv a místo toho odpočívat doma. Do školy se mi zatím moc nechce a máma to toleruje. Zvedla jsem mobil a napsala Liv že nepřijdu a pustila si televizi.
Poslední dvě hodiny jsem se koukala na různé blbosti v televizi a ignorovala okolí. Teď je mi ale o mnoho lépe a nudím se. Vzala jsem si na sebe velkou hnědou mikinu a hnědé kalhoty. Do kabelky jsem si hodila pár bankovek mobil a klíče. V koupelně jsem si jen rozčesala vlasy a dala si řasenku. Pomalu a potichu jsem sešla do garáže a nastoupila do svého auta.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vyjela jsem se svým kolečkovým miláčkem z naší ulice a prostě jela. Nevím kam pojedu, jenom nechci být sama doma se svojí depresivní náladou. Napadl mě náš kostel nebo spíše sídlo neřesti, které jsme z toho udělaly, ale neměla jsem klíče. Jela jsem zastrčenou lesní cestou a vybavila si jak jsem tudy jela poprvé.
„chceš mě zabít? Nebo proč jdeme do lesa?" Řekla jsem se smíchem. Justin se zasmál a řekl jen že je to překvapení.
Při té vzpomínce jsem se málem rozbrečela. Se slzami na krajíčku jsem vystoupila z auta a šla lesní cestičkou hlouběji do lesa. Pomalu jsem kráčela do toho příšerného kopce a rozhlížela se kolem sebe. Už je celkem pozdě a začíná se stmívat. Zastavila jsem se na malé mýtině a spatřila malý dřevěný ale moderní domek. Vzala jsem za kliku a zjistila že je otevřeno. Na chvíli mě napadlo že je někdo uvnitř, ale došlo mi že Justin nechával odemknuto. Vešla jsem dovnitř. Předemnou se objevil malý a minimalistický pokoj. Prosadila jsem se na postel a vzpomínala.
Justin se na mě usmíval tak jak ještě žádný kluk. Přistoupila jsem k němu a pošeptala jsem mu „a copak tady celé dny děláš s tou velkou postelí?" Zrychlil se mu tep a potom jen tiše řekl „kdybych nebyl slušně vychovaný vzal bych si tě tady a teď tak buď ráda že jsme se sem přišli prozatím projít a dát si něco k jídlu." Odstoupila jsem od něho a nevinně jsem se na něj podívala a zamrkala co nejvíce svůdně. Projel si rukou vlasy a řekl, „ nemáš hlad?" Jen jsem přikývla.
Vyprávěla jsem mu o škole a potom jsem si všimla knih ve knihovně a obzvlášť mě zaujali dvě na první pohled starší. Pícha a Předsudek a Na Větrné hůrce. Přejela jsem po obalu a nemohla jsem tomu uvěřit. „ty čteš klasické romány?"zeptala jsem se. Justin se stydlivě chytil za krk a jen nepatrně přikývl. Přisunula jsem se a obejmula ho. Nečekal to ale hned se uvolnil. Takhle jsme zůstali asi deset minut.
Slzy, které jsem se celou dobu snažila držet, jsem pustila a nechala je téct, jak budou chtít. Brečela jsem a nedokázala přestat. Do hlavy se mi dostala další vzpomínka na okamžik kdy odjel pryč, a zatím se neukázal.
Vrátím se a všechno bude dobré. Slibuji" řekl a pustil mojí ruku. Odešel ven za otcem. Vyšla jsem ven a chtěla ho přemluvit aby neodjížděl, ale bylo už moc pozdě. Nastoupili do auta a odjel. Zhroutila jsem se na chodník a brečela jak nejvíc to šlo.
Další slzy se objevily a nechtěli zmizet. Celá mokrá od slz jsem se položila na polštář, který stále voněl po něm. Všechno kolem mě mi ho připomíná. Tenhle les, tahle postel, tenhle polštář, tahle peřina, tohle prostěradlo. Všechno.
Po tom co jsem se trochu uklidnila, jsem si vytáhla pýchu a předsudek a začla si číst. Tuto knihu jsem četla tak pětkrát ale pořád mě baví.
Nechtělo se mi domů a tak jsem se rozhodla zavolat mamce a zeptat se jí, jestli můžu zůstat tady. Samozřejmě by mi nedovolila zůstat v malém domku uprostřed lesa a tak jí řeknu že jsem u Liv. „ahoj mami, chtěla jsem se zeptat jestli můžu zůstat u Liv. Koukáme se na film a už je moc pozdě na to abych se vracela domů. Prosím" řekla jsem tím nejsladším hlasem a čekala na máminu odpověď. „ach jo. Dobře, ale slib mi že se vrátíš zítra do oběda. Potřebuju ti něco říct" dodala mamka a zavěsila. Co mi asi chce? Nemám průser? Nezemřel někdo? Chce mě poslat do ústavu pro duševně choré? Vytěsnila jsem všechny otázky co se mi draly do hlavy a dál četla Justinův román.
Celou noc jsem byla zabalená do peřin, které stále voněly jako on a představovala si že je vedle mě, tiše oddechuje a dává mi lehké polibky na čelo. Snažila jsem se nebrečet, ale moc to nešlo. Asi stokrát denně se koukám, jestli už si ty zprávy alespoň přečetl, ale stále nic.
„nemůžu od tebe odjet, nechci od tebe být dál než na centimetr, protože tě miluju" řekl Justin.
Už jenom jedna slza mi sjela po tváři. Slaná, plná pravdivých emocí. Zavřela jsem své rudé oči od pláče a usnula.
