Můžeme být spolu?

25.

Vystoupila jsem z taxíku a zhluboka se nadechla. Před domem jednoho z největších monster, stálo přes třicet aut a blokovaly silnici. Hudba hrála jako vždy příliš nahlas a před vstupními dveřmi stálo pár lidí co kouřili, plazili se po sobě nebo stáli s červeným kelímkem v ruce a pili.
Vešli jsme dovnitř. Vzduch byl plný kouře nejen z obyčejných cigaret. Hned jsem si všimla Ďábla samotného, jak vyzívavě tančí s nějakým ožralým blonďákem. K našemu neštěstí si nás hned všimla a nasadila samolibý úsměv. Přestala tančit s tou osahávací mašinou a kráčela přímo k nám. „copak copak? Vás jsem tady nečekala. Kdepak máš Justina Ello?" Zeptala se Claudie tím jejím provokativním pisklavým hlasem, co připomínal pískání rychlovarné konvice. Chtěla jsem jí říct, ať nemá strach že už jdeme pryč, ale Liv mě předběhla. „pozvala si nás, a mi náhodou neměli co dělat, tak jsme tady." Claudie byla lehce zaskočena. Tiše vzdychla nad svojí prohrou a odešla. Pozorovala jsem jak ve svých svítivě modrých, filtrovaných šatech odešla za roh a vydechla jsem. Kráva.
Liv s Trevorem. Mě nechali u stolu s chlastem a šli tančit. Nechtěla jsem tu být sama, ale jsme tu už hodinu a oni se už nudili. Nalila jsem si vodku s džusem a celou jí na ex vypila.

Uběhla hodina a přede mnou začalo přibývat čím dál tím víc prázdných kelímků.

Z mých oblíbených depresivních myšlenek mě vytrhla ta blonďatá saň na jehlách. ,,nechceš jít za náma? Bude zábava a stejně tu jenom stojíš a liješ do sebe jeden drink za druhým" Řekla Claudie svým typickým upištěným hlasem, který jako hlas nějakých mořských sirén, přitahoval muže všech věků. I když podle m to byly její blond prodloužené vasy, umělá prsa a rty plné botoxu. ,,sorry, ale s někým tu jsem a bylo by neslušné se prostě vypařit" ,,vážně? Já myslela že ten tvůj rádoby doprovod se před deseti minutami odešel zadním vchodem ven" řekla naše umělá Barbie. Neměla jsem vhodnou výmluvu a tak jsem se přes všechen svůj odpor doplazila na onen gauč. Déjà vu. Tady jsem ho poprvé potkala. seděl na gauči a měl kamený výraz. Občas se nějaké té holce podíval do výstřihu, ale jinak jenom seděl a mlčel. V tu chvíli jsem na něm nic moc neviděla. Nevěděla jsem, jaký je. Jak se usmívá, jak umí potěšit, jak naslouchá každému vašemu slovu a neodsuzuje vás. zahnala jsem příliš bolestivé vzpomínky a alespon předstírala, že poslouchám Claudii, která zrovna vyprávěla o nějakém jejím nepovedeném rande na slepo.

Z uvažování nad sebevraždou a všeobecně smyslem života mě vyruší otázka, zřejmě určená mě. ,,Co prosím?" ,,Ptala jsem se tě jak se má Justin" řekla Claudie a nenápadně s zlomyslně usmál. ne, jen to prosím ne! ,,eeeeeh noo..." ,,slyšela jsem že je právě v Brazílii. Řikal mi že se mu tam moc líbí. Dokonce uvažuje, že odloží školu a nějakou dobu tam ještě zůstane" řekla Claudie. Jaktože toho o něm ví tolik? oni jsou kontaktu? On si užívá v Brazílii, vypráví o to týhletý krávě a já tady sama umírám?! Všechno se ve mě vzpříčilo a já vybuchla. Rychlostí světla jsem se dramaticky postavila a užívala si pocit nadřazenosti. Claudie vypadala překvapeně, ale zlomyslný úsměv se jí z tváře nevytratil. Koukala na mě ze zdola a užívala si mou bolest, kterou jsem právě uvnitř cítila. Prohrála jsem. Rychle jsem se otočila a odešla směr dveře. Vyšla jsem ven na uici a rozhodla se domů jít sama pěšky.

Svého rozhodnutí jsem později litvala, protože jsem se domů vrátila celá unavená a promrzlá. Ignorovala jsem máminy dotazy a rychle zalezla do pokoje.

Umyla jsem se, převlékla do pyžama a zalezla pod těžkou peřinu. Snažila jsem se usnout, ale všech pět pokusů, bylo marných a tak jsem otevřela mobil, kde jsem našla tři zmeškané volání od Livi zrávu. Psala mi že jdou domů a ať se ráno ozvu. Při projížsění svých telefoních kontaktů jsem narazila na své prokleté číslo. Věděla jsem že tento kontakt už nefunguje, al moje zvědavost mi nedala. Z mobilu se ozval známý hlas, který oznamoval, že telefoní číslo neexistuje. Položila jsem mobil a přemýšlela co mám dělat se životem.