Můžeme být spolu?

28.

Pondělí. Ležím v posteli a nemám dostatek energie ani na vypnutí budíku. Normálně mi brzké vstávání dělá problém, ale dnes jsem byla vzhůru hodinu dřív než zazvonil budík.
Do pokoje vešla mamka. „vstávej! Ten budík zvoní jak na lesy. Vzbudil Dory" řekla podrážděně, roztáhla závěsy a bouchala za sebou dveřmi.
Neochotně jsem se vyhrabala z postele a šla se připravit.
Outfit jsem nechtěla moc hrozit, ale když ho úplně odfláknu, strhnu na sebe nevyžadovanou pozornost a s ní přichází spousta otázek od zvědavých lidí.
Rozhodla jsem se pro mé oblíbené džíny a obyčejný černý top.
Při pohledu do zrcadla jsem málem dostala infarkt. Měla jsem rudé oči a pod nimi velké namodralé kruhy.
Vzala jsem korektor a nanesla velké množství pod oči.
Po dvaceti minutách a pěti pokusech o to zakrýt tu nechutnost pod mými oči jsem byla skoro spokojená.
Oči jsem obtáhla hnědou linkou a řasy zvýraznila řasenku. Na pusu si dala lesk na rty a přidala trochu tvářenky. Obvykle se tolik nemaluji, ale dnešek to vyžadoval.
Snídani jsem nestihla a upřímně na ní ani neměla chuť.
Nastoupila jsem do svého auta a odjel směr Starbucks.

Zaparkovala jsem před školou, popadla batoh, kafe a vystoupila.
Před školou to vypadalo stejně, jako každé obyčejné pondělí. Lidé si ve skupinkách povídali a smáli se.
Jenom já jsem byla mimo. Nikdo netušil co se právě teď děje, čím si procházím a takové.

Na místo vedle mého auta zaparkovalo Trevorovo nové auto, že kterého vystoupil Trevor s Liv.
Ani jeden z nich nevypadal tak nadšeně, jak normálně. Buď se pohádali, nebo to vědí. Liv se na mě podívala se soucitem v očích a Trevor se mému pohledu pro jistotu vyhýbal.
Vědí to.
„víte to" řekla jsem. Trevor konečně zvedl hlavu a přestal se koukat na betonový chodník. „přišel včera večer" vysvětlil Trevor. „půjdeme dovnitř?" I bez odpovědi jsme se přemístili k našim skříňkám.
„Ell..." Liv přerušilo zvonění, které oznamuje začátek hodiny. Díky bohu!
„pokud vím, tak vy máte teď bižuli a já Chemii. Uvidíme se potom" řekla jsem a pět obložení odešla do třídy.

Reakce dusíku s kyselinou fosforečnou mě vážně nebavily a tak jsem jen koukala na tabuli a dělala, že vnímám. Ve skutečnosti jsem myslela jen na jedno. Přijde Justin do školy? A co bych vlastně v takovém případě dělala?
V tu chvíli jsem naneštěstí dostala odpověď. „dobrý den paní učitelko, omlouvám se. Zaspal jsem" řekl. V celé místnosti najednou došel vzduch. Moje srdce přestalo bít, mozek rezignoval a celé tělo zamrzlo.
Učitelka dál mlela něco o kyselinách. Netuším co, ale rozhodně to stálo za hovno, stejně jako celý zbytek chemie.
______________________________________

JUSTIN

Probodávala mě pohledem. V jejích očích nebylo vidět víc než překvapení.
Žádná jiná emoce tam nebyla.
Tohle byl blbej nápad neměl jsem sem jít. Hlavně, že jsem si slíbil, že jí dám prostor. Dost bych se divil, kdyby i po tom všem měla chuť mě ještě někdy vidět.
Celou dobu jsem na sobě cítil její pohled a když jsem se podíval jejím směrem, ani se nesnažila uhnout pohledem. Upírala na mě ty její oříškové oči, které tak moc miluju. Jen byli chladné, chladnější než včera v noci. V nich byla alespoň bolest a to nic co tam teď je je děsivé.
Z ničeho nic se zvedla ze židle a i přes nadávání učitelky naštvaně odpochodovala ze třídy. Instinktivně jsem si to mířil přímo za ní. Ta píča s umělou hřívou a křivýma brýlema se postavila před dveře a nehodlala uhnout. „kam si jako myslíte, že jdete mladý pane?" „ošukat svojí holku na záchody?" Řekl jsem a ignoroval smích celé třídy. Překvapená a zároveň dotčená úča na mě civěla s otevřenou hubou, jako by mi ho chtěla vykouřit. Obešel jsem jí a vyběhl na chodbu.
Po Ell nikde ani stopa, ale já jí znám a vím kam šla.
Namířil jsem si to na zahradu.
Trefa!
Ell seděla s hlavou položenou na nohou pod velkým javorem a vzlykala .

„Ell omlouvám se"
„chtěla jsem čas a prostor! Nic víc. Ani to jsi mi nemohl dopřát?!" Brečela, spíš ječela.
„musel jsem tě vidět" přiznal jsem.
„jsi jen arogantní idiot! Myslíš jenom na sebe! To tě ani na chvíli nenapadlo myslet i na mě?!" Říkala to s takovou nechtí a odporem v hlase až to bolelo.
,,Ell..."
„žádný Ell! Jmenuju se Ella a jestli s tebou budu ještě někdy chtít mluvit, budeš mě oslovovat Ella!" Přerušila mě agresivně.
„Přiznávám. Udělal jsem chybu. Spoustu chyb, které se snažím napravit. A vím, že po mě chceš abych se držel dál, ale to já nedokážu. Chci tě mít u sebe co nejblíž. Chci tě obejmout, líbat po celém těle a už nikdy tě nepustit. Bojím se, že když ti dám prostor proklouzneš mi mezy prsty a já už tě nikdy neuvidím. Omlouvám se. Jsi pro mě to nejdůležitější na světě" řekl jsem a slzy už přestal zadržovat. Ell plakala, ale v jejích očích už nebyla zlost.
Rychlostí světla se zvedla a políbila mě. Jak strašně moc mi chyběly její plné rty.
______________________________________

ELL

Jeho rty. Vůbec se nezměnili za tu dobu co jsem je nemohla mít.
Cítila jsem na nich slané slzy.
Tak hluboký polibek jsme neměli od té doby co jsme si na pláži vyznali lásku. Během vteřiny jsem zapomněla na všechnu zlost, kterou jsem v sobě celou tu dobu měla. Všechno co jsem teď cítila byla láska. Ohromná láska.

„Miluju tě"
„Taky tě miluju" vydechl

KONEC

Máme tu konec mého prvního příběhu. Abych byla upřímná, tohle byl můj první příběh a nadšená z něj nejsem. Byl to nápad na rychlo a nedomyslela jsem zápletku, každopádně i tak děkuju za hlasy a všechna přečtení.
P

řípadně se můžete kouknout i na můj druhý příběh, který je zatím v procesu

Luv ya all :333