Prokletá barvami

5. Únos

Konečně jsem je viděla na světle a musela jsem uznat, že všichni tři v sobě měli něco, co je tvořilo velmi přitažlivé. Sice to byla trojčata a jejich černé vlasy i oči to dokazovaly, ale dali se od sebe snadno odlišit. Rysy ve tváři měli podobné, přesto rozdílné. U jejich postav se dalo říct to samé.

Mě však nejvíce překvapilo, že vypadají jako lidé.

Sice jsem z nich cítila něco, co mi říkalo, že lidé nejsou, ale vypadali stejně jako kdokoli, koho bych potkala na ulici. Možná i proto jsem se zeptala: „Jak se jmenujete?"

Očividně jsem tím nezmátla jen sebe.

Ten uprostřed, pravděpodobně nejstarší a rozhodně nejkrásnější, řekl: „Já jsem Gerek." Jeho pevné svaly skrývalo upnuté černé tričko a všimla jsem si, že částečně skrývá i jizvu vedoucí z jeho krku. V drsné tváři měl chladné pobavení, kterého bych se pravděpodobně měla bát, já si přesto prohlížela jizvu a tetování hada, které ji mělo zamaskovat. Byla to mistrovská práce.

Asi jsem toho už zažila tolik, abych si nic nedělala z toho, že mám v pokoji démony, kteří mě chtějí někam odvléct.

„Tohle je Lerek," pokračoval Gerek a pokývnul na svého bratra ozdobeného několika piercingy a náušnicemi, „a tohle Merek." Merek byl naopak téměř obyčejný, což tvořilo nádherného i jeho.

Odkašlala jsem si a vyhnala z hlavy všechny nechtěné myšlenky. „Co po mně chcete?" zeptala jsem se a s nenuceností, kterou jsem posbírala bůhvíkde, si lehla na svou postel. Ruce jsem si položila pod hlavu a dovolila si jim věnovat drobný úsměv.

Vážně jsem si pohrávala s ohněm.

A Gereka to podle všeho pobavilo, protože on mi úsměv vrátil. V jeho hlase byl však stále chlad, když řekl: „Pojď s námi a nic se ti nestane."

„Kam mám jít?" zeptala jsem se tedy. Čím víc jsem toho věděla, tím lépe.

Mé otázky se však nelíbily Lerekovi, protože zasyčel ke svému bratru: „Ser na to, akorát ztrácíme čas." Natáhl se ke mně, ale Merek ho včas zachytil.

Gerek se postavil naproti němu a v podstatě mezi námi vytvořil zeď. „Říkal, že je nedotknutelná. Přestaň dělat píčoviny," řekl vyrovnaným hlasem Lerekovi. V nejmenším neřešil, že je otočený zády ke svému nepříteli.

A já toho nevyužila, místo toho jsem broukla: „Takže se mi nic nestane, ani když s váma nepůjdu? Dobrý vědět."

Všichni tři se ke mně otočili, na moment se jim oči zalily temnotou.

Občas bych měla držet hubu.

„Kdo to říkal?" zkusila jsem se tedy vrátit ke Gerekovým předchozím slovům, ale bylo mi to hovno platné.

„To ti může být jedno," řekl Gerek, sevřel můj kotník a prudkým pohybem mě přitáhl k sobě. Jeho náhlá blízkost mě natolik ochromila, že jsem se ani nebránila, když mi nasadil pouta a přidělal k nim řetěz.

Přijde mi, že jsem občas úplně blbá – obzvlášť v poslední době.

Stěna se opět změnila v prach a trojčata mě odtáhla ven. Poté ji opět vytvořili, jako by nikdy nezmizela.

Procházeli jsme temnotami a nějakým zázrakem se dostali na lesní cestu. Ticho mě užíralo a já se jakkoli snažila zničit svá pouta, jenže nic se nedělo. Jako kdyby mé barvy nefungovaly.

„Ani se nesnaž," prohodil Merek přes rameno a věnoval mi sladký úsměv.

Gerek dodal: „Z toho se žádnej člověk nedostane."