Prokletá barvami

8. Mercos

Potřeba lidí unášet mou maličkost mě mírně znepokojovala.

Zamrkala jsem a pomalu otevřela oči. Slabé světlo mi dovolovalo se rozhlédnout kolem, ale zjistila jsem pouze to, že jsem uvnitř nějaké zašlé budovy. Také jsem na sobě měla pouta a dodatkově jsem byla i přivázaná k židli.

Čím jsem si tohle zasloužila?

Vetché dveře se se skřípáním otevřely a dovnitř vešla Erikova parta. Já málem zapomněla, že to jsou parchanti.

Všechny čtyři jsem probodla pohledem, ale oni si udržovali klidné tváře. Obzvlášť Erik, který řekl: „Nepokoušej se z toho dostat."

Zavrčela jsem a rozhlédla se kolem, jako kdyby se tu mohl objevit někdo, kdo mě zachrání. „To jsme si nemohli normálně pokecat u čajíčku?"

„Ber to jako jistotu," řekl Herold, který si mě prohlížel, jako bych i nyní představovala hrozbu.

Odfrkla jsem si a v hlavě už teď plánovala, jak mu zlomím vaz, ale to se přede mě skrčil Erik a zahleděl se mi přímo do očí. Moc dobře věděl, co mi svou blízkostí připomene, a podle toho se i pousmál. „Jen nás vyslechni, dobře?"

„Dej mi k tomu důvod," řekla jsem.

„Jseš tu svázaná, to ti jako dostatečný důvod nepřijde?" ozval se zpoza Erika Quert a já bohužel musela uznat, že měl pravdu – asi jsem na výběr úplně neměla.

Proto jsem se opět podívala do Erikových očí barvy oceánu a tlumeně řekla: „Jseš parchant."

Prstem mě pohladil po kůži na krku, kde předtím putovaly i jeho rty. „To už jsi mi řekla."

Sevřela jsem čelisti a odvrátila se, nechtěla jsem na něj hledět.

Erik se narovnal a s klidem dodal: „Za tamto se omlouvám, musel jsem tě sem dostat."

Podle výrazů, které si kluci za ním vyměnili, jsem usoudila, že nemají nejmenší tušení, co se stalo.

„Co chcete?" zeptala jsem se tedy. Když už jsem tu s nimi trčela, alespoň jsem mohla znát jejich motivy.

„Půjdeš s náma do Mercosu?"

Svraštila jsem obočí. „Za A, co to kurva je? A za B, unesli jste mě, vypadám snad, že mám na výběr?"

Erik dlouze vydechl. „Mercos je svět jako tenhle, jen se tam o barvách normálně ví. A co se týče tý druhý otázky," odmlčel se. „Ne, nemáš na výběr."

„Tak proč se na to vůbec ptáš?"

„Abys měla dojem, že máš alespoň nějakou svobodu. Vím, že se ti to tak líbí," řekl a ušklíbl se, když jsem ho probodla pohledem.

Dokázala jsem se však uklidnit dost na to, abych se zeptala: „A k čemu vám tam budu?"

„Kromě toho, že tě budu mít hezky nablízku," řekl Erik s tím provokativním úsměškem, „nikomu nevyzradíš pravdu o barvách. Jde o tvoje i naše bezpečí."

„A třeba si najdeš i kamarády," prohodil Quert jen tak mimochodem a vysloužil si ode mě další vražedný pohled.

Musela jsem si však přiznat, že jsem nad tím přemýšlela. Tenhle svět byl na hovno a pro nikoho jsem neznamenala tolik, aby se mnou zaobírali. Navíc bych si v tom nějakém Mercosu mohla odpočinout a konečně začít dělat něco s těmi schopnostmi, které jsem získala.

Na druhou stranu, pořád to byl jiný svět a já měla jisté povinnosti. Nemohla jsem si jen tak odejít.

Erik si všiml, jak váhám, a opět se pousmál. Napadlo mě, jestli mě těmi dolíčky jen nechce vytáčet k nepříčetnosti.