Prokletá barvami

21. Hledání

Pohled Xen

Po konci noční hlídky jsme se všichni měli sejít u tajné chodby, odkud nás měl odvést Linux zpět na ubytovnu.

Dark se nedostavila.

I přes naši únavu jsme všichni chvíli čekali, ale když se ani po dvaceti minutách neobjevila, začala jsem mírně panikařit. Linux pověřil pár strážců, aby se ji vydali hledat, a nám dovolil odejít, ale mohli jsme pomoct. Já měla v tomhle jasno.

Zatímco jsem běžela do její přidělené části hradu, oči se mi zavíraly a při každém kroku jsem skoro spadla k zemi. Dostala jsem se sem však nejrychleji, díky čemuž jsem mohla spatřit jedinou osobu na patře.

Werden na sobě neměl svou masku. Opíral se o zeď u okna a hleděl na východ slunce, v tváři měl klid. „Není tu."

„Cos jí udělal?" zavrčela jsem. Své ruce jsem držela poblíž nunchaků na mých stehnech.

Napřímil se. „Zasnoubil jsem se s ní. Potom utekla."

„Ty sráči!" křikla jsem po něm a rozeběhla se proti němu, ale vzhledem k mé únavě pro něj nebylo obzvlášť těžké mě jednoduchými dvěma pohledy odzbrojit a přitisknout ke zdi.

Odplivla jsem si.

Werden sám nevypadal nadšený z toho, že Dark utekla, ale já za to nyní jistým způsobem byla ráda. „Pomůžeš mi ji najít. Bude ji hledat celé království, je to budoucí královna, ale ty jsi gepard a já ji potřebuju najít dřív."

„Polib si."

Sklonil se ke mně, na tváři mě zahřál jeho dech. „Na tvém místě bych si rozmyslel každé další slovo, Růžičko."

Ztuhla jsem, nedokázala jsem skrýt zděšení ve své tváři.

„Tak ti říkali tvoji rodiče, ne? Předtím, než je zloději postříleli," pokračoval s úsměvem, který v sobě neměl nic vřelého. „Vím toho víc, Xeno, a jestli nechceš, abych toho využil, pomůžeš mi."

Nezmohla jsem se na jediný pohyb, natož hlásku.

„Jdeme," řekl ještě, než mě uchopil zezadu na krku a teleportoval se se mnou do lesa. Až zde si mě dovolil pustit, avšak já stále cítila neviditelné pouto jeho moci.

Někdy v průběhu našeho hledání se z města ozvalo hlášení o ztrátě budoucí královny a výzva davu k hledání.

Nedovolila jsem si brečet. Ne když jsem kráčela vedle tohohle parchanta, který se s mou kámoškou bez jejího svolení zasnoubil a kvůli kterému jsme ji teď museli hledat.

Zaslechla jsem kroky. Byly vzdálené, ale povědomé. Slýchala jsem je každý den a nyní byly má jediná naděje.

Zastavila jsem se na místě. Usmála jsem se na Werdena chvíli předtím, než ho Erik svalil k zemi.

Za námi postávali i Cort, Quert, Barb, Orfeus a Herold, který si mě ihned přitáhl k sobě a tiše se ujišťoval, jestli jsem v pořádku. Nemohla jsem se na něj neusmát.

Teď jsme však museli řešit něco jiného.

Erik si klekl nad Werdena s napřaženou pěstí, kterou obklopoval oheň. Jeho milou tvář pohltil nespoutaný hněv.  „Cos jí udělal?!"

Werden se začal smát.

A Erik mu vrazil.

„Mluv!" křikl po něm a ignoroval krev, která se řinula z nosu jeho bratra. Spáleniny, kterými poskvrnil jeho tvář.