Prokletá barvami

19. Trénujeme přeměnu

Když nás Linux vedl k louce, snažila jsem se neprobodávat Orfea pohledem. Doslova se k nám přisral a nyní už to ani nevypadalo, že by to někomu z ostatních vadilo. Byl jako pijavice – držel se každého, kdo mu něco mohl přinést. Už podle všeho zjistil, že u mě nemá naději, takže se především držel zbytku mé party.

Když jsme došli k louce, pár studentů už tam čekalo. Nepřekvapilo mě, že jsem spatřila démonická trojčata, ale všechny ostatní podle všeho ano. Uvědomila jsem si, že netušili, že ti tři pohlední kluci jsou démoni, ale bylo na nich něco, co přirozeně přitahovalo pozornost.

„Kdo to je?" zašeptala ke mně Xen, když pár slovy odbyla Orfea. Pohledem si měřila trojčata a v jejích očích se něco lesklo.

Netušila jsem, jak došla k tomu, že jsem ty tři kluky znala, ale neřešila jsem to. „Gerek, Lerek a Merek," odvětila jsem a ušklíbla se na ni.

Quert, který nás podle všeho poslouchal, si s přimhouřenýma očima měřil Lereka. Byl to ale Cort, kdo se zeptal: „Odkud je znáš?"

Můj úšklebek se jen prohloubil. „Mám svý kontakty."

Vykročila jsem přímo k té démonické trojici. Jakmile si mě všimli, v jejich tvářích se vystřídalo hned několik emocí. Merek vykulil oči a párkrát zamrkal, zatímco si prohlížel můj doprovod. Lerek se ušklíbl a olízl si rty, čistě provokativně, když postřehl, jak si ho Quert prohlíží. Gerek se slabě pousmál, ale na rozdíl od svých bratrů mou partu jen přelétl pohledem. Díval se především na mě, mou tvář a mou maličkost v upnutém bojovém obleku, který jen zvýrazňoval mé křivky.

„Nazdar," broukla jsem, když jsem stála téměř u nich.

Gerek pobaveně nadzvedl obočí, ale Lerek a Merek mi odpověděli – oba způsoby typickými pro jejich povahy.

Koutkem oka jsem viděla, jak se Barb přitiskla ke Cortovi, jako by ji mohl ochránit. Jak se Xen napřímila a byla připravená jim nakopat prdel stejně jako je stáhnout do postele – za což by Herold nebyl rád a ona by to doufám neudělala. Nebo jak Quert vedl oční souboj s Lerekem, zatímco se téměř hltali pohledy. Orfeus pouze v pozadí postával, jako by neexistovali.

V rychlosti jsem je všechny představila a nechala konverzaci volně plynout. Překvapilo mě, že trojčata neměla své typické kecy a že mou partu ihned neposlala k šípku, naopak právě díky nim se hovor rozproudil.

No, skončilo to líp, než jsem čekala.

Naši velmi nesmyslnou konverzaci přerušil až hlas trenéra Linuxe. „Na dnešním odpoledním tréninku budeme trénovat barvy. Rozdělte se podle nich do skupin."

Všichni hned začali zmatkovat a tvořit party. Trojčata si zvolila modrou, protože ovládala kineze, a zbytek naší skupinky to měl taky jednoduché.

Jenže já měla kolik barev, čtyři? Kam jsem sakra měla jít já?

Usoudila jsem, že žlutou jsem ovládala teprve chvíli, takže jsem se vydala tam. Už tam na mě čekala Xen, takže alespoň to byla výhoda. Orfea jsem tolik neocenila, zvlášť když se neustále naparoval, ale s tím mohl jít taky do prdele.

Xen se na mě ušklíbla, když jsem se zde ukázala, zato Orf přimhouřil oči. „Myslel jsem, že tvoje barva je modrá," podotkl a já se jen mohla domnívat, kdo mu to řekl.

Má tvář byla chladná, když jsem řekla: „Mám víc barev. Modrou, tyrkysovou, zelenou a žlutou zatím."

Naklonil hlavu k rameni. „A na co se měníš?"

„Lišku."

Odfrkl si. „A pak jsem tu já, kdo se mění na lva. Zabil bych tě během sekundy."

Usmála jsem se, ale nic dalšího už jsem neříkala. Nepotřeboval toho vědět víc.