Prokletá barvami

12. Odpolední trénink

Dojedla jsem svůj oběd a šla se na pokoj chystat na odpolední trénink. Když jsem byla před hodinou nucena vstávat, stěží jsem se vyškrábala z postele. Nyní jsem ještě k tomu měla jít cvičit.

Xen přišla na pokoj chvíli po mně a stejně jako já si chystala své zbraně. Opět očima probodávala můj Glock, ale nijak se k němu nevyjadřovala.

Na nástup jsme kupodivu přišly včas, poté jsme už jen všichni kráčeli do výcvikového centra k jiné hale než minule. Vypadala podobně, ale rozhodně byla větší a její střed plnilo více plošin na duely.

Trenér Linux pokynul dalším trenérům, ať se postaví k různým úsekům, a zůstali u něj stát pouze tři. Pochopila jsem to až ve chvíli, kdy nás začal rozřazovat do skupin A, B a C. Do zástupů jsme se za své trenéry postavili a já netušila, jestli mám být ráda, že jsem ve skupině neskončila s někým, koho znám.

Zablikalo světlo a vedle Linuxe se najednou zjevila známá tvář, jenže skrytá pod stříbrnou maskou. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Ještě jsem musel něco zařídit,“ řekl Werden oděný v elegantním obleku do boje. Napadlo mě, jestli si vůbec dovolil spát neupravený.

Povzdechla jsem si. Tohle byla má noční můra.

Linux se na jeho urozenou Výsost zářivě usmál, než se otočil zpět k nám. „Málem jsem zapomněl, že na dnešní trénink bude dohlížet Jeho Výsost a následník trůnu princ Werden,“ řekl a všechny si nás prohlédl, jako by nám sděloval, ať se tím pádem sakra snažíme.

Naši trenéři si nás odvedli na stranu. Skupiny se za celý trénink měly prostřídat na třech stanovištích – zbraně na blízko, zbraně na dálku a duely.

Já měla momentálně střílet z luku, což jsem si více než užívala.

Jelikož pro mě tyto tréninky byly snadné, prozatím, trenéři mě nijak nekomandovali a já si mohla dělat, co se mi zachtělo, pokud se to dalo počítat jako trénink.

Zavibrovaly mi hodinky s novou zprávou a já s tichým zavrčením odložila luk.

Idiot: Co děláš?

Vážně mi nemohl dát pokoj ani teď?

Já: Jsem na nějakým pošahaným tréninku.

Odepsala jsem a ignorovala pohledy, které mi občas někdo věnoval. Asi se jim nelíbilo, že jsem lelkovala s mobilem v ruce.

Idiot: Skoro jsem zapomněl.

Zamračila jsem se na obrazovku.

Já: To ty jsi mě sem zapsal?

Idiot: Možná.

Já toho parchanta snad zabiju.

Já: A nechtěls mi to třeba říct předem?

Idiot: Teď už je to jedno, ne?

Ta lhostejnost v tom prohlášení... Nepochybně si užíval, jak jsem soptila.

Možná proto jsem neřešila, jaké možné následky by mohla přinést má následující zpráva, a s klidem na srdci napsala:

Já: Je tu tvůj bratr.

Chvíli bylo ticho a koutek mých úst se zvedl do úšklebku. Dostala jsem ho, konečně.

Idiot: Cože?

S triumfálním úšklebkem si prohlížela obrazovku, jako bych skrz ni viděla Erikův šokovaný výraz.

Já: Princ Werden je tady.

Poté jsem mobil uklidila a užívala si, že už se neozval. Ať už chtěl touhle konverzací docílit čehokoli, nevyšlo mu to.