Prokletá barvami

7. Dlouhá noc

Trenéři losovali z kšiltovky papíry se jmény. Vždycky když někoho vylosovali, ten člověk si mohl vybrat, jestli chce jít sám, nebo s někým. Zbývala jsem tu jen já a Erikova parta, proto jsem si moudře zvolila, že chci jít sama.

Procházela jsem lesem podle svítících náramků a párkrát na mě trenéři vybafli. Poznala jsem i svého tátu, takže jsem mu věnovala očividně nucený úsměv a pokračovala. Bojovky mě nikdy neděsily, bývaly pro mě zábava. Dnešní neměla být jiná.

Dokud se odněkud z lesa neozvalo kvílení.

To to ta trojčata tolik baví?

Srnu jsem našla téměř ihned a díky tyrkysové barvě ji vyléčila. Takhle jsem to udělala ještě u dalších dvou srn, které jsem po cestě našla.

Trojčata tu někde pobíhala, tím jsem si byla jistá. Rány těch srn byly čerstvé, jako by mě chtěli provokovat, než mě konečně napadnou.

Možná bych měla počkat na Erikovu partu, koneckonců oni s démony už bojovali. Když jsem se však chystala otočit a po cestě se trochu vrátit, zjistila jsem, že já už dávno na cestě nejsem a kolem mě jsou pouze stromy.

Já blbá si ani nevšimla, že na zemi nejsou náramky.

Připravila jsem svou modrou barvu a rozhlédla se dokola. Byla jsem připravená zaútočit, tu moc jsem cítila pod kůží - vibrovala a hlásila se o slovo.

Nestihla jsem však zareagovat včas, protože mě Gerek sejmul k zemi.

Zavrčela jsem a shodila ho ze sebe, jako by to byl můj kámoš a ne potenciální únosce. „Říkala jsem si, kdy se tu objevíte."

Gerek se suše uchechtl a zvedl se na nohy. „Překvapuje mě, že jsi sem vůbec šla, když jsi věděla, že na tebe čekáme," řekl a nabídl mi ruku, aby mi pomohl vstát.

„Ty mě shodíš a čekáš, že přijmu tvou ruku?" zavrtěla jsem hlavou, jeho ruku odstrčila a zvedla se sama. Rozhlédla jsem se a spatřila i Lereka s Merekem.

No, třeba se jim do třetice můj únos povede.

Oprášila jsem se a s předstíranou nenuceností se zeptala: „Proč furt ubližujete těm srnám?"

„Možná víme, že tě to přiláká," řekl Merek s drobným úšklebkem.

„Nebo nás to baví," přihodil Lerek.

„Anebo víme, že tě léčení dost vyčerpá, aby ses nemohla bránit," dokončil Gerek.

Doplňovali se takhle omylem, nebo to měli v sobě nějak zakódované?

Uznale jsem pokývla bradou. „Jo a ještě, jen tak mimochodem, když jste mě včera unesli a bavili se o těch... pravých démonech, zapomněli jste mi říct, jestli jsem to já." Když už jsem tu trčela, musela jsem toho využít, protože zrovna oni vypadali, že jsou dost informovaní.

„Zatím ne," řekl Lerek s jistým náznakem nelibosti.

„Ale co není, může být," dodal Merek, který na to pohlížel o něco optimističtěji.

Odfrkla jsem si. Už jsem otevírala pusu, abych se zeptala na další otázku, ale to mě Gerek předběhl. „Ten znak na tvým zátylku značí toho, kdo ovládá nebo bude ovládat všechny barvy. Nemáš zač," řekl a já se musela zděsit z toho, jak věděl, že se přesně na tohle chystám zeptat.

Všechny tři jsem si prohlédla. „Vážně jste mě sem přišli unýst? Protože to tak rozhodně nevypadá," řekla jsem, Gerek se ušklíbl. Proto jsem ihned dodala: „Ne že bych si stěžovala."