Prokletá barvami

20. Temper Sho

Linux nás vedl tajnou chodbou do hradu. Každý náš krok mi rezonoval až v kostech a já přemýšlela, jestli to bylo kvůli nervozitě a hněvu, co se mi šířily žilami.

Měla jsem se zasnoubit. V patnácti letech.

Předtím mi připadalo skvělé, že jsem se v tomhle světě ocitla. Koneckonců jsem si našla přátele, vyvinula své schopnosti, objevila to něco mezi mnou a Erikem a v podstatě se posunula k lepšímu, ale v tu dobu jsem nevěděla, že si na mě udělal zálusk i druhý princ, čirou náhodou následník trůnu s ďábelským plánem.

Bylo tohle naschvál? Byla to nějaká karma za hříchy mých předků?

Linux mi přidělil osmé patro, takže plán útěku skokem z okna jsem vyškrtla. Neodvažovala jsem si nasadit sluchátka, musela jsem slyšet vše. V ruce jsem pevně svírala svou tyč a kdykoli jsem byla připravená popadnout svůj Glock, kdyby došlo na nejhorší.

Netušila jsem, jestli bych Werdena zabila. Mohl to být parchant, ale stále byl důležitou osobou Mercosu, možná úplně nejdůležitější. Nebyla jsem si jistá tím, jestli by trest, který bych dostala, stál za to.

I když, jak jsem nad tím tak přemýšlela, asi by to za to opravdu stálo.

Nic jsem neslyšela, vše bylo až podezřele klidné. Věděla jsem, že by Werden nezačal hulákat po celé chodbě, že je tady a jde se se mnou zasnoubit, ale stále byl člověk - i když zpola démon. Musel by se aspoň trochu ozvat, nějak mě připravit, byť omylem, na to, že už je zde.

Podle všeho jsem zapomněla na možnost teleportace, protože jediné mé varování byl slabý záchvěv magie, než mě Werden sevřel zezadu za krk a otočil mě k sobě.

Pousmál se na mě, mráz mi přejel po zádech. „Chyběl jsem ti?"

Odpovědí mu bylo mé rychlé máchnutí tyčí.

Sejmula jsem jeho ruku ze svého krku a odstoupila od něj, jak jsem jen mohla. Tyč jsem držela napřaženou proti němu a pod kůží mi vibrovaly barvy. „Opovaž se mi dát na ruku ten prsten, nebo přísahám, že budeš mít leteckej den tamtím oknem."

Zasmál se, pomalu přikročil k oknu. „Jsi vážně k popukání, Dark," řekl, zatímco shlížel ke srázu pod hradem.

„Co sakra děláš?" zavrčela jsem.

Koutkem oka na mě pohlédl. „Jen přemýšlím, jestli by to vůbec mělo smysl."

Ztuhla jsem a upevnila stisk na své tyči. „Ty malej parchante."

Znovu se jen zasmál, ale to se jeho oči rozsvítily pronikavou modří. Obklopila mě jeho moc, telekineze, a nedokázala jsem se pohnout. Svou tyč jsem upustila a Werden mě bez sebemenšího problému pověsil nad prudký sráz, kterým jsem mu před chvílí vyhrožovala.

Mé tělo mě neposlouchalo. Mé barvy nebyly dostatečně silné. Nemohla jsem nic.

Přistoupil ke mně co nejblíž, aby zároveň nevypadl z okna, a prohlížel si mě. „Teď mi, milá Dark, povíš, co všechno víš, nebo to budeš ty, kdo zažije letecký den."

Kdyby mě nedržela jeho moc, ošila bych se. Takhle jsem se zmohla jen na staré dobré vzpurné: „Nic ti neřeknu." Odplivla jsem si a chvíli sledovala, jak slina klouže po cihlách hradu. „A navíc, vím jen to, cos mi pověděl ty. Od koho jinýho bych asi něco zjistila?"

Povzdechl si a hodil mě zpátky na chodbu. Jeho moc mě propustila. „Třeba od těchhle tří idiotů," zamručel Werden, upírající pohled na druhý konec chodby.

Skoro jsem vzlykla úlevou, když jsem spatřila známé tváře trojčat.

„Poskytovali ti informace," prohodil Werden ke mně, „zato mně jich pár zatajili."