Prokletá barvami

6. Parta

Když jsem došla k mé údajné skupině, v mysli jsem si zanadávala. Samozřejmě že tam musel být Erik s jeho partou, jako by poslední dny už nebyly dostatečné klišé.

A navíc jsem tu byla jediná holka, překvapivě.

Vyčkávala jsem dál od své skupiny a všechny si prohlížela, musela jsem svého nepřítele odhadnout. S tím jsem však přestala ve chvíli, kdy se přede mnou zjevili Erikovi bodyguardi – bez Erika.

Hnědovlasý s medovýma očima si mě prohlížel jako svého úhlavního nepřítele, což se mi v nejmenším nezamlouvalo, protože mi přišlo, že by mi holýma rukama dokázal rozdrtit lebku. „Ty jsi Dark, že? Já jsem Herold Gortass,“ řekl a podal mi ruku. Jeho hlas zněl příjemně, ale skrýval hrozbu.

Opatrně jsem jeho ruku přijala a opětovala mu pevný stisk. Následně jsem zjistila, že blonďáci se zelenýma očima jsou opravdu dvojčata, Cortal a Querten Enderwoodovi.

„Jaký jsou vaše barvy?“ zeptala jsem se, protože to byla momentálně asi ta nejdůležitější věc, kterou jsem potřebovala znát.

„Moje je oranžová, to je síla – fyzická i duševní. To je ale tak nějak všechno, maximálně se umím teleportovat,“ řekl Herold a pokývl k dvojčatům. „Cort má tyrkysovou a Quert červenou, to je bojovnost.“

Quert se ušklíbl, v jeho očích se něco zalesklo. „Povahově jsme úplný opak, ale vypadáme skoro stejně.“

S tím jsem asi musela souhlasit.

„Je nějaký jiný důvod, proč tu jste, než abyste se s mou okouzlující osobností seznámili?“ zeptala jsem se tedy a rozhlédla se. Nevypadalo to, že se mě trenéři v blízké době chystají zachránit.

„Dávej si pozor,“ řekl Cort klidným tónem.

Ušklíbla jsem se. „Myslím, že jsem opatrná dostatečně.“

„Je ti teprve patnáct, že?“ zeptal se Quert, v hlase měl skrytou výhružku.

Přimhouřila jsem oči. „A kolik je vám? Čtyřicet?“ odfrkla jsem si. „Vsadila bych se, že můj odhad je více než přesný.“

„Sedmnáct,“ prohodil melodický hlas za mnou. „Je nám sedmnáct. Až na Herolda, tomu osmnáct.“

Otočila jsem se k Erikovi a probodla ho pohledem. „Každopádně kecy máte horší než čtyřicátníci při krizi středního věku,“ řekla jsem a prošla kolem něj za naším týmovým trenérem, rozhodně jsem se s ním nechtěla bavit.

Trenér nám zkráceně vysvětlil, jak budou tréninky probíhat a na co se máme těšit. Také naznačil, že večer bude bojovka, a já v tu chvíli dokázala myslet pouze na to, jak dokonalá příležitost to bude pro trojčata.

Jelikož už nám došel čas, měli jsme jít na oběd. Z dvou možných chodů jsem si vybrala kuřecí plátek s hranolky a pomalu ho u svého stolu jedla.

Jenže to jsem svým periferním viděním spatřila, jak na stůl dopadly další čtyři talíře.

Já se těch idiotů opravdu nezbavím.

Vložila jsem si do úst poslední sousto a dopřála si hodnou chvíli na to, abych ho snědla. Nedala jsem jim možnost promluvit a rovnou zasyčela: „Zatáhli jste mě do tohohle pošahanýho světa plnýho barev – proti mojí vůli –, takže ten jedinej, kdo se bude ptát na otázky, jsem já, je vám to jasný?“

Jejich uchechtnutí mě akorát rozpalovalo doběla, chtěla jsem jim zakroutit krky. „Jak ty barvy fungujou? Jak jdou po sobě podle moci? Co jste vůbec zač?“ zeptala jsem se a v nejmenším neřešila, že nás lidé okolo můžou slyšet.