Prokletá barvami

23. Démoní říše

Pohled Xen

Ráno mi připadalo zvláštní, ale nebyla jsem jediná. Vstávali jsme velmi brzo s nadějí, že uvidíme Dark, jak se opírá o kládu a čeká na nás s úšklebkem, ale místo toho jsme spatřili jen strnulého Werdena, který s prázdným výrazem hleděl na přetrhaná lana.

Erik se tvářil, jako by nevěděl, jestli má zoufalstvím klesnout na kolena, nebo svému polovičnímu bratrovi rozbít hubu.

Uplynulé dny z nás všech zvládal nejhůř. Nedržel své emoce pod kontrolou, a když se mi podařilo sebrat Dark v jejím liščím těle, sesypal se. Oporou byli pro něj především Herold – který potom, co se mi několikrát bezdůvodně omluvil, dnešní noc zůstal s Erikem výjimečně ve stanu, aby ho tam případně udržel –, Cort a Quert, ale my všichni jsme se ho snažili přivést na jiné myšlenky.

Ne že bychom smýšleli lépe.

Mně hodně uklidňovala Barb, která si udržovala chladnou hlavu, ale stejně jako u Erika, největší oporou byl pro mě Herold. Nedokázala jsem si představit, co bych dělala, kdyby tu nebyl.

To však teď bylo nepodstatné, protože Dark i po našem náročném lovu zmizela.

A Werden seděl v šoku na místě.

„Kde je?" zeptal se právě Erik, který došel k názoru, že bude nejlepší, když se alespoň nyní udrží na uzdě.

Werden k němu opatrně zvedl pohled, jako by sám netušil, co by měl říct. „Utekla."

„Ne, ty vole, odvál ji vítr," zamručel Erik a prohrábl si vlasy. Přestože nás nemínil pobavit a v tom prohlášení byla čistá bezmoc, my jsme se zasmáli. „Řekla aspoň něco?"

Zavrtěl hlavou. „Ale její oči zářily oranžově."

Všichni jsme si ho pochybovačně změřili a poněkud nás překvapilo, když jsme z něj nevyčetli žádnou lež.

„Takže už jen dvě barvy," prohodila jsem. „Červená a indigová."

„Bojovnost získá rychle," podotkl Gerek, který se bůhvíodkud vyloudal. S Lerekem a Merekem zde sice také měli stan, ale řešili vše na vlastní pěst. Když už byli s námi, moc nemluvili, proto mě překvapilo, když Gerek najednou dostal tu potřebu.

Barb si odkašlala. Všichni jsme na ni upřeli pohled, jako jediná z nás měla nejvzácnější barvu. „Indigovou můžeš obdržet jenom tehdy, kdy znáš svou osobnost."

„Cože?" vyhrkli jsme snad všichni naráz.

Barb pokrčila rameny a posmutněle se pousmála. „Ona ji nezná. Důležitá část osobnosti je i jméno, který ona ztratila."

To bylo... šokující.

Proč jsme se tyhle novinky dozvídali takhle pozdě?

Ozvaly se tiché kroky, mezi stromy se objevila vysoká postava a její tmavé vlasy povlávaly ve větru. Upírala na nás pohled s rukama založenýma na hrudi, koutky úst měla zvednuté do drobného úsměvu.

Dark si odkašlala, čímž k sobě přilákala pozornost i těch, kteří si jí doteď nevšimli. „To máš pravdu," potvrdila Barbino tvrzení, „každopádně vzpomněla jsem si na někoho kdo mi ho vymazal z mysli."

***

Pohled Dark

Připadalo mi zvláštní se k nim vrátit, vidět je všechny takhle pohromadě, ale během noci jsem si uvědomila, že po ničem víc jsem ani netoužila.