Ty máš právo akorát na...

68. kapitola

"Že to udělal můj otec." Rozhlédl jsem se po místnosti. Všichni měli provinile sklopené hlavy a z JiMinieho dokonce vypadlo tiché promiň. Zavrtěl jsem hlavou. "To je v pořádku." Zavrtěl jsem hlavou. "Já chápu, proč si to myslíte, ale mýlíte se. Můj otec JungKooka nesnáší a nechce, abychom spolu byli. S tím souhlasím. Je schopný udělat spoustu věcí, aby nás od sebe oddělil, ale ne někoho unést nebo mu i fyzicky ublížit. Můj otec ctí zákon víc, než cokoliv na světě. I proto mě do toho nechal ponořit a zároveň nechal Kooka, aby se semnou vídal. Jen proto, protože tušil, že mě tak dokáže udržet nad hranicí zákona. On by neudělal ani nenechal někoho udělat za něho cokoliv, co je protizákonné. Samozřejmě neříkám, že mu to nepřišlo vhod. To už je něco jiného." Kluci mě poslouchali, nevypadali úplně přesvědčeně, ale nakonec uznali za hlavní podezřelé dva předešlý i když mého otce si pohlídají taky.

...

"Tae? Tae!" Zadíval jsem se na JiMina a uvědomil jsem si, že ho vidím rozmazaně. Sáhl jsem si na oči. Kdy se mi opět spustily slzy? "Měl by sis jít nahoru lehnout." Zavrtěl jsem hlavou. "Ale ano. Půjdu tam s tebou ano?" Stáhl ze mě deku. Ta se tu vzala kde? A ten polštář pod mojí hlavou? Kdy jsem přestal vnímat? "Pojď." Vzal mě za ruku a pokusil se mi pomoct na nohy. Byl jsem ale moc ztuhlý. "Počkej." Ozval se YoonGi a sklonil se ke mně. Vzal mě do náruče. Překvapeně jsem zkoumal jeho obličej, ale on se tvářil normálně, ani jeho oči nic neprozrazovali, když mě nesl nahoru. "Najdete ho?" Škemral jsem o ujištění. Zamyšleně se na mě podíval, než odpověděl. "Ano, Tae. Najdeme ho. Ať je kde je." Řekl nakonec rozhodně. Bylo jasné, že si tím je jistý. "Živého?" Ujišťoval jsem se zdrceně. Jeho pohled znejistěl, než znovu nabral na jistotě. "Ano. Hledají ho všichni policisti v Koreji. Tae. My ho najdeme. Slibuju." Položil mě na postel. JiMin který cupital za ním kolem mě obmotal peřinu. "Jste hodně dobří přátelé, že?" YoonGi se narovnal a otočil se na JiMinieho. "Necháš nás prosím o samotě?" JiMin hned přikývl a odcupital. YoonGi si sedl na postel do tureckého sedu. "Jak se to vezme... Ale... Ano. Ano jsme." Přikývl nakonec. "Známe se už dlouho, od jeho patnácti a on je někdo... Koho chce každý chránit. I teď, když už není tolik zranitelný, jako dříve." Zamyšleně se zadíval z okna. "On je jediný, kdo se mnou kdy vydržel tak dlouho. Nejsem zrovna příjemný." Zadíval se na mě a já musel souhlasit. "Ale on to tak nikdy nevnímal a nad mými výlevy se jen mile usmíval a čekal než mě to přejde." Znovu se zadíval z okna. "Mám pocit, že si myslí, že mi neustále něco dluží z dřívějška, i když je to přesně naopak." Chvilku mlčel, ale pak se na mě znovu podíval. "Já ho najdu, TaeHyungu. To ti slibuju." V jeho očích se rozhořel plamen. Odvážil jsem se natáhnout a stiskl mu ruku. "Ano. Určitě se najde." Souhlasil jsem. "Ale nejsi na to sám, víš? Tak na to mysli." Zamyšleně na mě koukal a pak přikývl. "Nejsem na to sám." Vypadal, že je z toho překvapený, že za ním stojí více lidí, ale kývl. "Pošlu ti sem JiMina. Neměl by jsi být teď sám." Zvedl se a přešel ke dveřím. "Děkuju, YoonGi." Zarazil se ve dveřích, než jen zamručel: "Není zač." Odešel.