Ty máš právo akorát na...

6. kapitola

"Nepůjdu." Rozhodl jsem se definitivně a sedl si na gauč. Zapnul jsem televizi a vyhledal něco, na co se dá koukat. Otec odešel před pěti minutami do práce a nezapomněl mi zdůraznit, že se mám laskavě dostavit za hodinu na veřejné práce. Ale proč bych to jako dělal? Že si nějaký idiot usmyslí, že si na mě vybije zlost? To určitě. V klidu jsem se vyvaloval na gauči, když se ozval zvonek. "Kdo to může být?" Zavrčel jsem a podíval se na hodiny. Hm, už jsem měl být skoro hodinu na veřejnch. Odešel jsem ke dveřím. "Co tu chceš?" Zadíval jsem na toho debila. "Volali mi z práce, že jsi nedorazil. Zodpovídám bohužel za to, že tam budeš docházet, když jsem oficiálně tvůj právník. Převlíkni se a jedem." To si jako myslí, že si pískne a já poběžím. "Nikam nejdu." Ujistil jsem ho a přibouchl dveře. Jenže tam strčil nohu, takže jsem měl celkem smůlu. "Říkám to naposledy. Pak volám do práce a ty si to už vyřídí sami se soudcem. Jak moc se ti bude líbit v nápravným?" Opřel se o futra a založil si ruce. "A nebo si na tebe zavolám pár chlapů a ti tě tam rovnou odtáhnou. To by se tvému otci nejspíš líbilo více, než kdyby tě zavřeli." Snaha dobrá, ale nesplnitelná. "Nejdu. A nemel něco co nemůžeš splnit." Odsekl jsem a odešel od dveří. Nezajímá mě. "NamJoone? Ahoj, tady JungKook. Nemáš čas?" "Jo, jo, ale tohle je pracovní, vážně. Potřebuju odvést jednoho klienta na prospěšné práce. Jo, trochu se cuká. Pošlu ti adresu." Otočil jsem se na něho. "Vtipný. Ale já vím, že jsi nevolal. Nedovolil by sis to." Zvedl ke mně hlavu od mobilu. "Mysli si co chceš. Mně je to jedno." Něco doťukal do mobilu a já si šel sednout. Bylo mi jedno, že jsem ho nechal u dveří. Ať si dělá co chce. "Ahoj. Díky, že jste přijeli. Je vevnitř." "Ahoj, jasně. Tak se na to podíváme." Ozval se zvonek, ale já se nemínil hnout. "Tady policie. Můžete jít k nám?" Ozval se třetí hlas. Nezájem. "Jestli nepůjdete, půjdeme my dovnitř!" Varoval mě. Jo. No to chci vidět. A taky jsem to viděl. Tihle policajti měli jinou dávku odvahy než ti, se kterými jsem se potkával. "Kim TaeHyung?" Optal se vyšší a já se na něho pohrdavě podíval. "A co ti je do toho?" "Klid mladej." Ozval se ten druhý. "Nedostavil ses na veřejně prospěšné práce. Jsme tu, abychom tě tam odvedli. Dobrovolně?" "To jistě." Zavrčel jsem. "Fajn. Joone, můžeš?" Podíval se na kolegu. "Jasně." Vyšší mě chytl za ruce a vmžiku jsem je měl za zády. Donutil mě vstát. Snažil jsem se bránit, ale i když jsem se rval od mala a často, on byl o dost vyšší, silnější a měl za sebou policejní výcvik. "Tak jdeme!" Zvedl mi ruce, takže jsem se musel předklonit. "Když se uklidníš, půjde to bez pout." Cukl mi rukama, abych se uklidnil a vyvedl mě ven. Právník měl na sobě naprosto klidný výraz, nedal na sobě vůbec nic znát. To si s ním ještě vyřídím.